Transport

November 11, 2014

Transport v Itálii není nic jednoduchého. Zatímco v zemích západní Evropy jest zaklínadlem „intermodalita“ (čemuž rozumím tak, že se můžu s kočárem plným ukřičeného jedince dopravit čímkoliv, kdykoliv a kamkoliv), zde jednoznačně vládne silnice a na silnici malá vozítka. Ať už jde o malé motorky, kola nebo auta. S naším obřím fárem a s mojí snahou chodit všude s kočárem pěšky, případně využívat městskou hromadnou dopravu, působíme na italské okolí stejně nepatřičně, jako chlápek ve fialových legínách uprostřed dětského koutku.

 

Za prvé zde nejsou chodníky. Tedy, alespoň tam, kde žijeme. Jó na promenádě mezi San Terenzem a Lerici, tam jo. Tam je chodník pěkně široký a dlouhý, protože tudy chodí turisté a zde je potřeba se pěkně vyprsit. V ostatních městských částech už to trochu vázne. Nedej bože, aby se někdo pokusil se po chodníku třeba někam dostat. U nás v Muggianu, což je obydlený přílepek hned za cedulí města La Spezia, jsem například učinila objev, že každý chodník končí zhruba po dvaceti metrech. Pro „maminku s kočárkem“ ráj na zemi.

 

OK, takže pěšky se nikam nedostaneme. Zkusíme tedy zdejší „socku“. Faktem je, že ani tady to není lepší. Onehdá naše cesta autobusem málem skončila ještě dříve, než jsme ujeli zmiňovaných dvacet metrů do konce chodníku. Seňor řidič se totiž rozhodl, že mě poučí o nepsaných pravidlech tohoto světa. Pokud chci dál jezdit s kočárkem, musím ho před nástupem složit. Výborně. Zatímco se půlka autobusu hádala se strážcem imaginárních pravidel přepravy, druhá půlka se nevyzvána pustila do rozebírání našeho sporťáku. Rázem jsem se ocitla uprostřed třetí světové války. Když vzduchem začala lítat kolečka, stříška a blicí plína, lidé se na sebe vrhali a někdo se pokusil na moji obranu demonstrativně upálit, ukončil seňor řidič rozepři náhlým návratem do své kabiny. Od té doby jsem autobusem nejela.

 

Pokud si tedy odmyslím chodníky a MHD, nezbývá mi nic jiného, než usednout za volant našeho (na zdejší poměry) těžkopádného vozu. Cesta k nejbližší pláži (vzdálené asi kilometr) je však plná nástrah a překážek. První na nás čeká hned na nejbližší křižovatce, kde místní pravidelně parkují přímo na semaforu a v protisměru. Aby člověk z úzké ulice vyjel, musí na chvíli přejet rovněž do protisměru, kde ovšem zablokuje protijedoucí auta. Výsledná situace vypadá tak, že na řidiče troubí auta zepředu i zezadu. Zepředu chtějí, aby couvnul, zezadu chtějí, aby jel. Typická dopravní situace v Itálii. Pominu-li skútry předjíždějící zprava, nerespektování barev semaforu ani plných čar a naprostá ignorance existence zrcádek a blinkrů, je cesta autem na pláž takovým milým relaxačním cvičením.

 

Během svého zúčastněného pozorování jsem nakonec dospěla k názoru, že v zájmu integrace do italského prostředí (a přežití) bude nutné koupit skútr nebo nějaký drobný automobil. Vzhledem k tomu, že toto řešení je zatím v nedohledu, sehnala jsem si alespoň pěkné dětské nosítko. Má role šerpy zdá se být nevyhnutelnou.

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now