Být cizincem v Ligurii

November 25, 2014

Musím přiznat, že moje představa Italů (formována rodinnými dovolenými a kvalitní českou kinematografií typu „Slunce, seno, erotika“) zde zatím značně utrpěla. Dokonce jsem si nedávno v jednom průvodci přečetla, že zdejší obyvatelé patří mezi ty „nejméně vřelé“ Italy na Apeninském poloostrově - žádné vítání ve dveřích, žádné plácání po ramenou, občas jen kamený výraz a neprostupná jazyková zeď. Cizinec žijící v Ligurii si tak snadno připadá stejně ztracený a žádaný, jako moucha v rajčatové polévce. Jak je to jen možné? V čem jsou největší rozdíly?

 

Na co nejsme zvyklí:

 

Temperament. Italové řeší všechno ihned, okamžitě, na místě, impulzivně a bez odkladu. Jedna maminka na plavání s dětmi – Jihoafričanka – mi prozradila, že kdykoli sem jde, děsí se toho, co zase přijde. Manažerka Francesca neváhá vlítnout do sprch, odtrhnout dítě od prsu, případně odnést všechno oblečení návštěvníků jinam, uzná-li to za vhodné. Většinou pod sugestivní pohrůžkou neodkladné pomoci. Naposledy jsme v důsledku jejího zásahu měli oblečení ve skříňce v oddělení „kids“, boty v oddělení „muži“ a přebalovací tašku v oddělení „ženy“. Čistá práce!

 

Organizace. „Incredibile!“ vykřikuje dětská lékařka nad českým očkovacím průkazem. Jak je to všechno krásně zorganizované! Neuvěřitelné! V emoci nechává sešitek kolovat po ordinaci, čekárně, přilehlých autobusových zastávkách a sousedním domově důchodců. Po třech mexických vlnách a dvou infarktech je nám očkovák vrácen, vyplázneme 35 euro a dítě je prohlášeno za zdravé. Údiv nad organizací pochopíme později ve skladu v italské IKEJI, když jsme už počtvrté vysláni obsluhou pro vybraný nábytek na nesprávné místo. Skandinávský systém dostává pod žhavým italským sluncem pořádně na frak.

 

Oblečení. Na pláži v Lerici by se daly učit zeměpisné pásy. Představitelé severských oblastí skotačí ve vlnách, já tlačím kočár v mikině, Italové kroutí hlavami v péřovkách. Postupem času jsem si vybudovala vzorec: tričko – svetr, svetr – bunda, bunda – péřovka. První kus oděvu označuje mě, druhý italské sousedy. Alespoň tady začínám spatřovat systém.

 

Protože i moucha v rajčatové polévce potřebuje vidět nějakou naději, přikládám několik pozitivních postřehů z poslední doby, které dělají plavbu snesitelnější.

 

Zrající pomeranče v prosinci.

 

 

Kapučíno na pláži při západu slunce.

 

 

Geniální italská kuchyně.

 

Takže jó, možná to s tím topícím se hmyzem zas tak vážné nebude.

 

Viva Italia!

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now