Adventní pohoda na lince 112

December 17, 2014

Vánoční svátky jsou časem klidu, míru a pohody. Možná právě proto, že nám je tato skutečnost vštěpována ze všech stran, tomu tak téměř nikdy není. Při upocené honbě za vánočním klidem, mírem a pohodou se nezřídka kdy ocitáme uprostřed naprostého chaosu, sebelítostných stavů a demonstrativních pokusů o sebezničení. To vše vystupňováno blížícím se koncem kalendářního roku a hodinou neodvratného zúčtování s našimi velkolepými předsevzetími, které zpravidla končí u na nástěnce vyvěšených fotek exotických destinací a hrnku s nápisem „Surf now, work tomorrow“. Kdo nemá dost, může se jít ještě znemožnit (obvykle se sobími parohy) na firemní vánoční večírek.

Ale dost o mém předchozím životě.

Jak už to tak bývá, každý rok si říkáme, že letos to bude jiné. Letos zavládne skutečný klid, mír a pohoda. Bytem se ponese vůně čerstvě upečeného cukroví, dětem se rozsvítí hvězdičky v očích a v televizi poběží budovatelské pohádky, jejichž společným znakem budou princové v obepnutých kamaších. Ano, letos to bude jiné…

A samozřejmě to jiné bylo. Uprostřed adventního klidu, míru a pohody mě ve dvě hodiny ráno vzbudil manžel, že mu není vůbec dobře. Po chvíli zkoumání situace jsme došli k závěru, že je třeba zúročit můj intenzivní kurz italštiny (sestávající z jedné hodiny týdně otáčení dítěte opačným směrem, než leží o oslintání a roztrhání si říkající učebnice) a zavolat sanitku. Znalá situace, skutečná Evropanka a momentální hrdinka noci jsem vytočila mezinárodní číslo tísňového volání 112. Teoreticky by mělo fungovat jak v jazyce dané země, tak v angličtině. Realita vypadala samozřejmě trochu jinak:

Znuděný oficír: „Pronto?“
Já: „Buongiorno, io non parlo italiano. Parla inglese?“
Oficír: „No.“ Ticho. Chcípni, cizinče!
Já: „Aha. Hmmm…“ běžím k počítači a otevírám Google Translator. „Il mio marito ha dolore,“ vykoktám.
Oficír: „Moment.“
Následuje asi deset minut vážné hudby, zvuky připomínající přepínání a několik dalších „Moment“.
Koukám na manžela. Myslím, že si to s tou sanitkou už dávno rozmyslel. Lepší okamžitý skon než dalších deset minut hudebního vzdělávání.
V následujících minutách hovořím postupně asi s pěti italskými lékaři v různém stavu bdělosti a jazykové vybavenosti. Jakmile jim dojde vocabulary, přepnou mi dalšího.
Nakonec se opět ozve oficír: „Where are you?“ pronese takřka hrdinně. Ať žije Google.
Nadiktuji adresu. Zmatený oficír ovšem nepostřehne, že ji diktuji v italštině, takže se mě ještě asi pětkrát zeptá, co to znamená „via“. Když mu vysvětlím, že to je italsky „ulice“, vydechne a opět hrdinně pronese: „I’m comming.“ Bezva.

Od začátku hovoru do jeho ukončení uběhla asi půl hodina. Kdybych stála uprostřed dopravní nehody, určitě by všechny zúčastněné už dávno osvítil duch svatý. Protože jsem omylem sáhla po českém telefonu, vše ještě zakončila cynická esemeska od českého operátora: „Užijte si pobyt v zahraničí! Máme nové tarify…“. Do toho se z pokojíčku ozval dětský pláč stupně deset (intenzita blížící se požárnímu hlásiči) a já byla zralá na panáka.

Manželovi samozřejmě nic vážného nebylo. Ve dveřích pohotovosti nás s otevřenou náručí a zářícím úsměvem filmové hvězdy přivítal italský lékař. Zatímco ostatní pacienti vypadali, že to každou chvíli zabalí, začala sestra vybalovat vánoční výzdobu. Lékař jí plácl po zadku, připevnil si na uši dvě baňky a začal roznášet mezi krvácející trochu té vánoční pohody. Šťastné a veselé!

P.S. Manžel dostal léky a jeli jsme domů. Muži...

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now