Koníka papat nebudeme

February 6, 2015

„Řekni mama! Ma-ma!“ zkouší moje matka, posila z Čech, na naše italské dítě. „Va-va,“ trvá na svém malý nevděčník. „Ma-ma,“ opakuje zkušeně moje máma. „Ta-ta!“ pronese její komunikační partner, přičemž výstražně zdvihne ukazovák. Tato konverzace trvá hodiny. Postupně zjišťuji, že mýtus mama, jak jsem si jej pracovně nazvala, není jen věcí českých krajin. Že první slovo dětí bývá „mama“, je vštěpováno potenciálním matkám na celém světě. Patrně proto, aby si lidské pokolení zajistilo potomky. Pravdou je – a teď přijde to skandální zjištění – že po probdělých nocích a prokojených dnech z nich nakonec jako první vypadne „tata“ nebo „dada“. Platí to mezinárodně – potvrzeno na pestrém národnostním vzorku v mém okolí.

 

Zatímco ohledně „taty“ nebo „dady“ si lidé od útlého věku rozumí dokonale, u dalších slov už nastávají komunikační problémy. Klasickým příkladem je „pápá“. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu muset v desátém měsíci života své dcery rozhodovat, jestli „pápá“ ponechám „pápá“, nebo rovnou přeladíme na „hello“ či „ciao“. Typická situace – jdeme po ulici, přižene se hejno italských důchodkyň a s nimi i soutěž o to, které vypadne zubní protéza do našeho sporťáku nejdřív. (Jinak jsou to samozřejmě milé ženy.) Ve vzduchu lítá „Che bella!“, „Bellissima!“ a také lačné „Ciao, ciao, ciao!“, zdejší ekvivalent k našemu „pápá“. Abych zabránila podezření, že děti rodičů ze zemí za bývalou železnou oponou jsou zaostalé, pošeptám dceři „pápá. Dítě mírně pohne rukou, hejno prodělá dvě mexické vlny a je rozehnáno. Po patnáctém překladu jsem „pápá“ zavrhla a učíme se rovnou „ciao“. To ovšem platí do té doby, než potkáme britskou sousedku s jejím „hello“. A můžeme začít nanovo. Jestli to takhle půjde dál, budu muset tahat na procházky slovník.

 

Situace se stává nepřehlednou, když jdeme nakupovat. České „pápá“ totiž v italštině nápadně připomíná slovo „pappa“, které označuje dětskou výživu. Koneckonců i u nás říkáme „papat“. Proč se malí Češi zdraví jídlem, budiž námětem k zamyšlení. Zdejší „pappa“ má ale k našemu papání mnohdy dost daleko. Zatímco u nás děti rozmazlujeme pokrmy jako „Kuřecí s jarní zeleninkou“ nebo „Provensálská zelenina s hovězím“, v Itálii jsou v regálech jen samostatné masové příkrmy. Zbytek – dodělej si sám. Když procházím okolo sklenic s obrázky ovečky, prasátka, slepičky, kravičky nebo králíčka (hotové leporelo), poněkud mi zatrne, když na mě z police vykoukne taky koníček. Největším soustem pro náš jazyk možná nakonec nebudou zdejší slova. Otáčím v ruce skleničku. Jak daleko jsem ochotna v otázce integrace zajít? Myslím, že tady mám jasno. Koníčka opravdu papat nebudeme, koníčkovi raději uděláme „pápá“.

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now