Výchova

June 6, 2015

Z našeho čtrnáctiměsíčního dítěte se stává osobnost. Je úplně jedno, kde člověk vychovává. Jednou se to stane. Záchvaty vzteku, házení věcmi a týrání zvířátek. Jakmile se tento přízrak rodící se osobnosti objeví, je třeba se k tomu postavit. V moudrých článcích na internetu píšou, že je třeba se k tomu postavit stanovením hranic a vedením. Tak tedy vedeme. Ale jak si vedeme, to tedy nevím. Naposledy jsem si tuhle otázku položila, když si naše holčička hrála s kočkou. Sousedovic kočka se stala v poslední době ideální hračkou. Sousedovic kočka je totiž laxní. Sousedovic kočka prostě drží. Drží dokonce do té míry, že si nechá okolo krku navléct plastové kruhy, které naše dítě běžně navléká na krk plastové žirafě. Jasně. Krk jako krk. Zvířátko jako zvířátko. V čem je problém? Problém je v tom, když se kočka ze své laxnosti probudí a uprostřed „operace kruhy“ začne zběsile lítat okolo domu. Naštěstí se nám ji podařilo včas odchytit. Od té doby – k nadšení našeho miminka – nacházíme každé ráno před prahem mrtvou myš. Ta kmotrovská kočka nás nejspíš miluje.

 

Ano, měli bychom stanovit nějaké hranice. Vést. Trochu to dítě unavit, aby nemělo roupy. Vážilo si fauny a flory. V takovém případě většinou sáhneme po konceptu „výlet“. Krásný, a turisty zatím neobjevený, národní park Val d’Aveto zdál se být ideální variantou. Panenská příroda, vysoké hory, nekonečné ticho. Všechny tyto kulisy slibovaly bohatý program přes den, a klidný spánek v noci. Ano, přes den jsme skutečně hodně chodili, ukazovali si „kiti“, „bzz“ a „ha-ha“ (pes), a večer jsme bez problémů usnuli. Ovšem někdy k ránu, hnána zlým snem (ve kterém hrál hlavní roli vysoký útes, pobíhající dítě a můj nepozorný manžel) jsem začala ze spaní zoufale křičet: „Pozor, pozor, chytni ji! Spadne! Chytni ji! Dělej!“. Výsledkem bylo, že se můj muž, rovněž ze spaní, pokusil dítě chytit. Vymrštil se na posteli, natáhl obě ruce rychle vpřed a vykloubil si rameno. Nutno dodat, že poprvé v životě. „Jsi magor! Normální magor! Spát s tebou je nebezpečný,“ oznámil mi po návratu z koupelny. No, možná jo. Možná z nás mateřství nakonec udělá blázny. Řešíme, strachujeme se, promýšlíme výchovné strategie… až nám z toho jednou hrábne.

 

P.S. Možná mám nakonec prorocké schopnosti. Tento týden si naše holčička rozbila čelo. Hlídal ji můj muž. V hlavní roli naštěstí nebyl útes, ale silnice a běh za kočkou. Byl z toho jeden steh. V Itálii „steh“ znamená „punto“. Máme tedy jeden bod. Osobně doufám, že během naší výchovy už nenasbíráme další.

 

P.P.S. Začíná to tu být divočina.

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now