Historky ze supermarketu

February 26, 2016

 S většími či menšími kulturními šoky se setkáváme neustále. Tak třeba v supermarketu. Pokaždé, když sem jdu, napadne mě: „Tak tohle by se u nás nestalo.“ Ať už v pozitivním, nebo v negativním slova smyslu. Prostě se tomu nemohu ubránit. Jsou to drobnosti, ale právě tyhle drobnosti skládají celý obraz zdejší kultury.

 

Příklad? Ačkoli žijeme v Ligurii, o které se říká, že jsou místní obyvatelé z Apeninského poloostrova „nejodtažitější“, mně to tak většinou nepřijde. Tak třeba dneska. Už jste někdy v Čechách viděli, že by si pokladní přičichla ke květinám, které si VY kupujete a řekla: „Dneska jsou krásné! A jak voní!“ Doma bych si nejspíš pomyslela, že paní na něčem frčí. Tady je euforické chování naprosto normální.

 

Anebo tohle: „Ciao, drahoušku! Jak je? Spinká už hezky? A půjdete odpoledne na pláž? Jděte, je krásně!“ Chápete? Pominu-li šokující oslovení – úplně cizí člověk za kasou se zajímá, jestli moje dítě spí! S touto paní jsem přitom historicky prohodila tak deset slov. Neříkám, že je to nepříjemné. Je to prostě jen – jiné. Většinou tak stojím tváří v tvář započaté italské konverzaci, kterou naštěstí mé dítě rychle utne, protože se začne sápat na kasičku s obrázkem slepého pejska a nemocné kočičky (dary pro útulek), na které do deseti vteřin začne viset. Jelikož bych ráda, aby zde Čechy nevnímali jako loupežnou bandu z východu, usměju se na paní jakože „bych si pokecala – ale teď nemohu“, zavelím „andjámo“ (jdeme) a tiše děkuju „ňauť, ňauť“ a „ha-ha“ za záchranu. Pořád jsem „posera“.

 

Samostatnou kapitolu při návštěvách v supermarketu ale tvoří koutek s lahůdkami. Tam totiž naše dítě minimálně každou sobotu obdrží foccaciu zdarma. Foccacia je pro děti v této části Itálie něco, jako v Čechách klasický bílý rohlík. Je to nezdravé, hrozně slané, a vyrostli na tom všichni. A tak nějak všichni si myslí, že jakmile se v supermarketu objeví batole, musí dostat kousek foccaci. Naše zlatíčko to dotáhlo k dokonalosti. Od dveří už si to rovnou štráduje k lahůdkám. Plácne ručičky na upatlanou vitrínu a pronese: „Papa, papa!“ V tu chvíli se seběhne půlka personálu, aby naší princezně ukrojila kousek slaného pečiva. Vzduchem lítá: „miláček, zlatíčko, pusinka…,“ zatímco dítě do sebe zcela zištně láduje foccaciu – asi pro případ, kdyby se jelo druhé kolo. Dřív jsem si připadala, jako „socka“. Dneska už to neřeším. Odmítnutí se trestá výrazem naprostého nepochopení. Vzhledem k tomu, že naše holčička ještě není schopná vyhodnotit vhodnost nabízené stravy, poddala jsem se tlaku okolí. V sobotu ráno se snídá v supáči. A ještě nikdy se mi nestalo, že by to bylo jinak.

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now