Šneci s Paralenem

March 16, 2016

Na Itálii se mi nejvíce líbí její rozmanitost. Jasně, říká se „bohatý sever“ a „chudý jih“. Ale tohle dělení je hodně zjednodušené. Když člověk podrobí zkoumání každý zdejší region, pochopí, jak odlišné se na Apeninském poloostrově slepují světy. Stačí ujet pár kilometrů a hned se před vámi rozprostře jiná kultura, jiné vesnice, jiné kostely, jiné tradice, jiná typická jídla a nová lokální hrdost. Podobnou zkušenost jsme tento víkend udělali při návštěvě regionu Piemont v severozápadní Itálii. Oproti Ligurii, kde žijeme, jsou zdejší města až německy uklizená a viditelně bohatá.

 

Jak už to tak bývá, když naše rodina někam jede, někdo zpravidla onemocní. Většinou je to dítě. Tentokrát jsem však „držela basu“ já. Jakmile jsme sedli do auta, zmocnila se mě chřipka, která kulminovala tentýž večer nad talířem hlemýžďů v Cherascu. Naše cesta totiž vedla do provincie Cuneo – kulinářského ráje na zemi. Jen si to představte: slunné svahy produkují nejlepší červená vína v Itálii, hluboké lesy jsou zdrojem nejcennějších bílých lanýžů, rozsáhlé háje rodí vyhlášené lískové oříšky a v honosných vesnicích se podávají vybraná jídla s fantastickými čokoládovými pralinkami. Co víc si přát? Chřipka na seznamu přání určitě nebyla.

 

Na seznamu přání byli hlemýždi – a nejlepší místo pro jejich ochutnání, piemontské město Cherasco. Zdejší pravidelné uličky poskytují domov celé řadě rodinných podniků, mezi kterými jen tak mimochodem vévodí „Pasticceria Barbero“, 135 let stará cukrárna z mramoru a mahagonu, zapsaná na seznamu UNESCO. Jejich „Baci di Cherasco“, čokoládové pusinky s lískovými oříšky, svojí jedinečnou chutí slibovaly, že večer bude velkolepý. A taky byl. V restauraci „La Lumaca“ („Šnek“ – alespoň se člověk nesplete) nás velice příjemná servírka uvítala se slovy, že Čechy tady ještě neměli. Výborně. Tím líp. Jsme gastronomičtí pionýři! Nad talířem scvrklých plžů však naše nadšení rychle opadlo. Žádný „svině klouzavý“ se totiž nekonaly. Zdejší šneci se podávají „nahatí“, jak je pánbůh stvořil, zkrátka bez ulity. Člověk si tak alespoň „v plné kráse“ uvědomí, co se to chystá spořádat.

 

„Je vám dobře?“ chodila se ptát každou chvíli servírka, zatímco můj obličej střídal nejrůznější barvy. „Jasně, v pohodě,“ ujišťovala jsem ji. Nebudu chodit okolo horké kaše. Na pravidelné rodinné menu plže nejspíše zařazovat nebudeme. Bylo by však nefér vinit ze situace hlemýždí naháče. Svoji roli rozhodně sehrála i vrcholící chřipka. Manžel mě pobaveně pozoroval. Chlapi. Ženy se nadopují Paralenem a vrhnou se do dobrodružství, muž si objedná steak.

 

A teď objektivně. Šneky jsme ochutnali ve třech provedeních – orestované s kořenovou zeleninou, s fenyklem a se slaninou a lískovými oříšky. Ačkoli nepatřím mezi fenyklové nadšence, nejchutnější byla prostřední kombinace. Kromě toho jsme měli slaninové závitky s pomerančem, gnocchi s omáčkou z místních sýrů, zmiňovaný steak a tiramisu. Vše bylo naprosto senzační a restauraci „La Lumaca“ tak mohu jen doporučit. Body navrch přihrává originální interiér inspirovaný hlemýždi, skvělá obsluha a její „podpultové“ rady na další cestu.

 

Postřeh na závěr – pokud se vypravíte za kulinářskými zážitky regionu Piemont, připravte se, že nejedete do levného kraje. Z tohoto důvodu se vyplatí návštěvu naplánovat před či po hlavní turistické sezóně. Brzké jaro se ukázalo, jako vhodný čas – žádné davy, příjemné jarní sluníčko a všude vřelé přijetí. Kvalitní ubytování za rozumnou cenu hledejte mimo hlavní vinařský kraj. Nám se osvědčilo půvabné městečko Carrú, odkud jsme to měli všude kousek.

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now