Zpátky "v režimu"

March 31, 2016

Jenom rodič, jehož natěšení zůstalo před zavřenými dveřmi školky neutěšené, pochopí mé pocity v úterý ráno po Velikonocích. „To si snad dělají pr…!“ rozkřiknu se v autě. „Pr…,“ ozve se tiše ze zadního sedadla. Vítejte zpět v Itálii.

 

Tenhle minipříběh má v sobě několik rozměrů. Za prvé jsem si uvědomila, že si musím začít dávat pozor na jazyk. Naše dítě se dostalo do věku, kdy všechno opakuje. Dosud jsem však žila v jakémsi přesvědčení, že sprostá slova prostě neslyší. Opakuje „vidlička“ („didlička“), „culík“ („ťulík“), „zpívá“ („pívá“) anebo třeba „umbrella“ („ambrelalala“ = deštník), ale všechny ty sprosté věci od „P“ se ho nijak nedotýkají. Nezajímají ho – je to totiž hodné batolátko, které zcela přirozeně ví, co se říká, a co ne. Hm. Chyba lávky.

 

Moje slovní svoboda je pryč. Upřímně – asi bylo na čase. Když člověk žije v cizí zemi, brzy si zvykne, že mu nikdo nerozumí. A začne se podle toho chovat. Prostě si chodíte po supermarketu, nadáváte, komentujete, melete si pro sebe… a je vám úplně jedno, kdo vás poslouchá. Problém nastane, když zapomenete, že jste zrovna v Čechách.  „No, tak tenhle pán se asi dlouho nekoupal,“ pronesla jsem onehdy nahlas v českém supermarketu. Chlápek se pohoršeně otočil a já byla nucena změnit frontu.

 

Podobně jsme nedávno v Itálii zranili jiného pána pepřenkou. Znáte to – dítě v košíku při nákupu nic nebaví, tak mu strčíte do ruky první předmět, co připomíná hračku. A dítě ji pustí prvnímu pánovi na hlavu – jeho pleš zase připomíná skvělý terč. „Broučku, to nemůžeš,“ pokusila jsem se o jednu ze svých fenomenálních výchovných lekcí (proč se většina z nich děje mezi regály?). „Broučku, to nemůžeš,“ zvedl se pán ze země s úsměvem. Čech – a očividně mu dělalo velkou radost, že mě může zparodovat. Zrudnu. Asi se musíme odstěhovat.

 

Že mám změnit slovník, a že si mám dávat pozor na jazyk, mi zkrátka vesmír napovídal už hodně dlouho. Tak. Tady to máš. Sedí to hned na zadním sedadle a radostně se to chichotá nově objevenému slůvku. Když to tak poslouchám - možná se raději stěhovat nebudeme.

 

Druhé ranní poznání se dostavilo hned vzápětí. Zvyk je železná košile. Jakmile si jednou zvyknete, že dítě chodí do školky, není cesty zpět. Ty tři ranní hodiny klidu a soustředěné práce se pro vás stanou vším. Jakmile vám je „někdo“ nebo „něco“ vezme, jste naštvaní, podráždění, a zkrátka se s vámi nedá vydržet. A když se nedá vydržet s vámi, pravděpodobně se nedá vydržet ani s vaším dítětem.

 

Nádech, výdech… ještě párkrát vyfouknu svoji nasupenost a po několika minutách začínám improvizovat. Co jsme dělali „předtím“? Než do našeho života přišla školka? Ach ano! Dětské hřiště! Pastelky! Puzzle! Skvělé! Jdeme si hrát! Ladím strunu na představu idylického dopoledne a s příslibem kvalitní dětské únavy vyrážíme na hřiště.

 

Z těchto dnů nakonec plyne ještě jedno ponaučení. S dětmi zkrátka člověk nemůže nic plánovat. Musíte být připraveni na všechno – od příletu UFO, až po plané neštovice anebo delší prázdniny. A pokud to váš psychický stav dovolí, s radostí to přijímat.

 

Být rodičem je někdy fakt těžký.

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now