Moje italština

April 15, 2016

V kultuře, kde i pro nový díl Star Wars v původním znění musíte najet 500 km na sever, je znalost místního jazyka otázkou přežití. Ano, můžete se pohybovat v mezinárodním prostředí „expatů“ a pochvalovat si, jak s domorodci mluvit nepotřebujete, ale když se vám po cestě za nejbližším nedabovaným rytířem Jedi rozbije auto, nepomůže vám ani světelný meč. Musíte se umět takříkajíc „vyžvejknout“.

 

Italská kultura zkrátka není na ostatní jazyky zvědavá. Žádné „for English press one“ tady od operátora neuslyšíte. Pravý horní roh internetového bankovnictví, kde zpravidla očekáváte alespoň anglickou vlaječku, rovněž výsměšně zeje prázdnotou. Jazyková vybavenost vrcholí u servírek, recepčních a průvodců. Do dalších profesí každodenního života příliš neexpanduje. A zde nastupuje vaše kreativita – v prvních měsících života v Itálii se zpravidla zdokonalíte v pantomimě. Později vám většinou přistane do klína bezplatný jazykový kurz, který všem „migrantům“ nabízí italská vláda.

 

Vzhledem k tomu, že slovesa „mít“ a „být“ v minulém čase mi naposledy vypisovala kamarádka na ubrousek v kavárně, a mezi moje nejčastější zdroje slovíček patří jesle a hřiště, rozhodla jsem se této varianty využít. Sice celkem dobře ovládám základní rodičovské pokyny: „Pojď!“, „Jdeme!“, „Nesahej na to!“, „Nestrkej to do pusy!“, „Opatrně!“ a „To není naše kolo.“ A taky se umím zeptat, jestli chce dítě čůrat nebo kakat. Zkuste si s tím ale vystačit při styku s místními úřady.

 

A tak jsem se ocitla v lavici s ostatními „migranty“. Naše třída obsahuje mě, tři Ukrajinky, dvě Američanky, Maročana, pět černochů ze Senegalu (dva z nich se mi odpoledne na pláži pokusí prodat deku a sluneční brýle), muslimskou ženu v šátku a její osmiměsíční dítě. Různorodější skupinku nenajdete – říkám to bez předsudků. Svým způsobem je to poměrně obohacující zkušenost. Každý z nás má úplně jiné zázemí, v otázce jazykové vybavenosti je však naše startovní čára stejná.

 

Italská škola, která je zdarma, ovšem vypadá, jako italská škola, která je zdarma. Učitelé jsou nesmírně přátelští a veselí… opravdu naučit však tady z trojčlenného sboru dokáže jediná učitelka. Způsob výuky učitele č. 1 bych nazvala „volnou asociací představ“. Začne u A, odbočí k D – pak si uvědomí, že vám zapomněl vysvětlit C. Vrátí se k C, ale do cesty mu „skočí“ K, takže hovoří o K. Pak se vrátí k X, u kterého koneckonců začal, aby mu došlo, že chtěl vlastně mluvit o B. Na konci hodiny máte ze sešitu mapu šipek a v hlavě guláš. Podobně je to i s učitelkou č. 2. Při dvacáté historce o jejím manželovi si přejete vyskočit z okna. Na rozdíl od českého gymnázia – tady to udělat můžete. Do třídy neustále někdo vchází, donekonečna se vítá a loučí, zvedají se telefony, hledají se nabíječky, pomáhá se paní s dítětem a vyměňují se recepty na ragú. Nekecám. Ukecanější výuku jsem nezažila.

 

Nakonec jsem skončila u toho, že chodím jen k učitelce č. 3 – křičí, mlátí pravítkem do stolu a mezi její nejoblíbenější věty patří: „Tohle si zapište.“, „Tohle se musíte naučit nazpaměť.“, „Vy jste se neučili!“, „Na tohle není žádné pravidlo.“ a „Tohle je výjimka.“. Zvláštní, jak se člověku v cizině změní preference. Je skvělá.

 

Odpoledne se na hřišti zase někomu omlouvám, že nemluvím italsky. „Ne, mluvíte skvěle!“ oznámí mi osoba. Na chvíli se zarazím – a pak se podívám na svoje ruce. Když někde žijete – a v Itálii to platí dvojnásob – osvojíte si i „mimojazykové“ způsoby komunikace. Na Apeninském poloostrově do této kategorie spadá divoká gestikulace a melodie hlasu. S rukama ve výšce očí a s kladením důrazu na nelogické slabiky tady dokážete divy. Co na tom, že ještě neumím budoucí čas!

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now