Jak to bylo, pohádko...?

April 19, 2016

Znáte to. Taková ta panika uprostřed džungle. Před vámi strmá kamenitá cesta, která pravděpodobně vede do nikam. Za vámi trnitý keř, kterým jste se právě úspěšně prosekali. Dítě v nosítku. Signál nikde. Mapa taky nikde. Však na co, když dneska máme Google maps, že jo?! Hmmm. Zase jedna příhoda na téma mé rodičovské „zodpovědnosti“. Proč já se nikdy nepoučím?

 

Pěší stezku Lerici – Tellaro jsem chtěla projít už dlouho. Kousek od Lerici bydlíme. Je to nádherný místo u moře, kterému vévodí kamenný hrad – kdysi sloužící na obranu Zálivu básníků, dnes poskytující důstojnou kulisu veškerému zdejšímu dění. O kus dál leží Tellaro. Malá růžová vesnička, jejíž vstup od pobřeží hlídá majestátní kostelní věž. V dávných dobách zde prý na zvony zvonila chobotnice, která chránila vesničany před útoky Saracénů. Dnes je tato ochránkyně součástí tradičního menu tellarských restaurací. Taková hezká pohádka.

 

Zdejší stezky jsou poměrně dobře značené. Mají však (pro Čecha) jednu velkou nevýhodu. Neexistuje tady barevné dělení – všechny ukazatele jsou červené. K odlišení slouží čísla. A abyste věděli, kam které číslo vede, je dobré mít mapu. Doplňkové tabulky (psané fixou) také trochu napoví, nápadně však vyvolávají vzpomínku na poslední velkou táborovou hru, kdy vás z cesty za pokladem přivezla policie.

 

Zatlačujíc traumatické vzpomínky z dětství hledám lišejníky, které by ukazovaly na sever. Otázka za milion: „Ukazují italské lišejníky na sever?!“ Moje spolucestovatelka, americká kamarádka, na mě nechápavě hledí a po chvilce znovu vztahuje svůj chytrý telefon k nebi – tentokrát za pomoci „selfie tyče“ (skautky na výletě). Podívám se na zamračenou oblohu. Takhle chytne spíš blesk, než signál. „Let’s go,“ zavelím. Kamarádka pokračuje se zdviženou paží. Moje dítě si v nosítku zpívá oblíbený šlágr „Pati, pati, táta, boti a mámá, pátěk… udělala báť,“ přičemž mě tříská do hlavy „klatíkem“. Ta správná atmosféra je zajištěna.

 

Když se člověk ztratí, nikdy neví, jak dlouho ještě bude ztracen. To je na „ztrácení“ to nejhezčí. Po pár minutách nás cesta zavede do mrazivě opuštěné osady. Ruiny kamenných domů pomalu rozkládají popínavé rostliny, nedaleko se pase zubožený osel a mně se vkrádá do mozku nějaká hororová scéna. Kreeeev! Támhle na stromě je kreeev! Už se mi chce křičet… když uprostřed starého olivového sadu konečně rozpoznávám další červenou turistickou značku. Jsme zachráněny!

 

Drama vyvrcholí o třicet vteřin později na autobusové zastávce v Tellaru. Koukáme na sebe trochu rozpačitě. Obeznamuji kamarádku s pointou pohádky kuřátko v obilí, což považuje za roztomilé a šťastně googluje anglickou verzi. Vítejte v civilizaci, kde už se nemůžete ani pořádně ztratit. I když v Itálii máte alespoň větší pravděpodobnost, že vám u toho nebude fungovat mobil.

 

A teď tip (objeveno samozřejmě až po výletě): Skvělou mapu Parco di Montemarcello, kam už částečně tahle procházka patří, naleznete ve vysokém rozlišení zde.

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now