Léto u bazénu

May 27, 2016

O víkendu jsem si uvědomila, že zase přijde doba, kdy se řady našich sousedů rapidně rozrostou. Noví obyvatelé přilehlých bytových jednotek a apartmánových domů totiž již začali přibývat. Jejich křivka poroste zhruba do poloviny srpna, kdy „dostane po hlavě“ čtyřicetistupňovými vedry a začne zase klesat. Od listopadu jsme tu pak zase jen my, „velký“ pan domácí, učitelka angličtiny a zvědavá sousedka z protějšího domu. Minule tu navíc někdo nechal kolo.

 

Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsme šli našim italským kamarádům ukázat bazén – a v podstatě jen zkontrolovat, jestli už jarní kry roztály a my se budeme moci zase koupat (letošní léto má pomalý rozjezd). Já v šortkách, dítě pro případ nehody v plavací plíně (ta plína má dvojí důvod – naše děťátko si totiž oblíbilo kakat do vody), kamarádi v dlouhých džínách. U bazénu jsme potkali našeho nového souseda z Norska. Pan soused ležel na lehátku, celý rudý a zpocený, spokojeně se griloval v tom italském jarním sluníčku, jako vodňanské kuře v parlamentu.

 

„Tohle je ale krásný léto,“ liboval si soused, zatímco se mi při ponoření palce do bazénu zastavil krevní oběh. Pocítili jsme potřebu toho nebohého muže upozornit, že tohle je teprve začátek. Pokud aktuální počasí považuje za „léto“, v srpnu si patrně bude přát, aby ho někdo transportoval rychlou do Norska. „To nepřežiju,“ zhodnotil a odešel si dát studenou sprchu domů. Inu, co národ, to jiný „teplotní práh“.

 

Začali jsme vzpomínat, koho všeho jsme u bazénu potkávali loni. Byla to celkem zábava. V létě se totiž obyvatelé zdejších apartmánových domů dělí na „stálice“ = majitelé bytů, a „turisty“ = přechodné obyvatele, kterým „stálice“ pronajímají své byty. Mezi stálice patří „velký“ a „malý“ pan domácí. „Velký“ pan domácí je pán, co to celé postavil. Neuvěřitelně milý a přímý muž. Žádné kecy – pravidla, pořádek… a úsměv. Máme ho moc rádi. „Malý“ pan domácí je pán, co vlastní z celkových čtyř „jen“ náš dům. Pánovi je přes osmdesát. Smlouvy píše roztřesenou rukou, a trochu se o něj obáváme. Nejvíce se o něj obáváme ve chvíli, kdy si s manželkou „přátelsky povídají“, u čehož si stále nejsme jistí, jestli vzhledem ke starému pánovi neprobíhá nějaké domácí násilí. Oba navíc špatně slyší, takže jakákoliv jejich „konverzace“ je slyšet přes celý dům. Pak tu máme „Iron Mana“, který se ale minulý měsíc kvůli hluku u bazénu odstěhoval. Přezdívku jsme mu dali s naší britskou sousedkou (další ze „stálic“), která má z kuchyně výhled do jeho obýváku. Pán je neskutečně spořádaný. Miluje značkové oblečení, bělící zubní pastu, opalování a žehlení (!!!) = anglicky „ironing“, proto „Iron Man“ (a taky proto, jak o sebe pečuje). Naše sousedka ho u toho se sklenkou vína pravidelně pozoruje. Prý je to lepší, než televize. Jeho dokonalé komínky by si zasloužily nějakou vernisáž. Skupinu „stálic“ pak uzavírá svobodný záchranář, švýcarský zlatý mladík (manžel mu jednou starosvětsky utnul divokou party, zahrnující asi dvě děvčata) a milá učitelka angličtiny z protějšího domku. A taky její sousedka, paní drbna. Miluje nás. Má na náš balkon výhled z kuchyně. A kdykoli jdeme vynést odpadky, nutně potřebuje vyklepat hadr z okna. Taky jí máme moc rádi.

 

A „turisté“? Těch se tu loni vystřídalo hned několik. Pamatuji si na irskou rodinu, která si prohodila byt s dcerou „velkého“ pana domácího. Přiletěli letadlem, dvacet kufrů, dva kočárky a několik špatných přestupů mezi vlaky a autobusy z letiště. Přijeli unavení, bez jídla a vody. Měli malé dítě a moje britská sousedka je musela zachraňovat. Pán byl neuvěřitelně nepraktický, až to bolelo. Jeho žena vypadala rezignovaně. A holčička mile. Pak tu byli Skoti. Byli bílí. A milovali bazén. My, Středoevropané, jsme tímto konkrétním střetem kultur nesmírně bavili. Sněhový pán se se zataženým břichem hrdě procházel okolo bazénu, tmavě hnědí Italové (kteří bronz po chvilkách sbírali už od března) jej s nepochopením pozorovali. Jejich výraz říkal: „Jak se může takhle producírovat?! Dyť to je děsný!“ Místní totiž milují opalování a hnědou barvu kůže. „Iron Man“ to na nás občas zkoušel i v tangách. Estetické prahy jsou zkrátka také všude jiné.

 

Pak tu byly ještě dvě ruské rodiny. Velice zajímavý vzorek. První rodinu tvořila jen máma s dcerou, tátu nechaly doma. Bydleli v Berlíně. A byli silně „protiputinovští“. Devítiletá holčička mluvila výborně rusky, německy a anglicky. Paní nám sdělila, že by nám výlet do Ruska teď nedoporučovala. A pak tu byla velká, tradiční, ruská rodina. Samé zlato, šperky, cingrlátka, tetování a velké hodinky. S nikým se moc nebavili. Ale nevypadali, že by nás chtěli „sežrat“. Pak se tu vystřídalo ještě několik dalších národů, Britové, Američané, Norové, Dánové… člověk v létě ani nemusí cestovat, protože celý svět, se všemi jeho problémy, se sejde u nás u bazénu.

 

V létě to tu „žije“ ještě i jiným způsobem. Sousedé se začnou „socializovat“, což pro nás bylo velice milé překvapení. Zatímco ve svém rodném městě ani pořádně nevím, co sousedi dělají, tady se v létě pořádají společná „aperitiva“ a grilování. V půlce srpna je navíc velký svátek, kdy se všichni sejdou u jednoho stolu. Každý přinese nějaké jídlo, a hoduje se. „Velký“ majitel se většinou hrozně opije, a začne mluvit anglicky (normálně se nezmůže ani na „good morning“), což je velká legrace. Soused odnaproti donese domácí pálenku z čehosi, ve které plave „cosi“ (prý „herb“ = bylinka), po čem je všem tři dny konkrétně blbě.

 

Italské léto u bazénu má své kouzlo. Už se docela těším, až se to tu zase „rozjede“.

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now