Cesta na jih: Neapol a okolí

June 2, 2016

Naše první dojmy z Neapole by se daly shrnout takto: příroda a jídlo naprosto super, život se tady ale s nikým a s ničím nepáře. Přesně podle „teorie rozbitých okýnek“ – když jsou někde rozbitá okna, neuklizené ulice a pomalované zdi, přitahuje tohle prostředí lidi, kteří „uvažují“ stejně. Tudíž se množí drobné přestupky a kriminalita. I z toho důvodu je potřeba, aby města udržovala ulice čisté a domy opravené. V Neapoli to tak úplně není. Není tady čisto – alespoň, co za čistotu považujeme my – a domy už vůbec nejsou opravené. Nechci tím ale říct, že by Neapol byla ošklivá. To rozhodně ne. Použila bych slovo „živá“. V ulicích to tepe, na silnicích taky (jestli milujete jízdu na autodromu, zkuste si tu řídit - na neapolském okruhu jsme byli svědky, jak jedno auto tlačí druhé), všude se mluví, vysvětluje, gestikuluje, troubí. Rozhodně tu není nuda a procházka po Centro Storico ve vás určitě zanechá několik vzpomínek na nejrůznější bizarní scény, kterých se tu stanete svědky. Auta projíždí úzkými uličkami, mezi zmatenými turisty kličkují místní na skútrech, řezník seká hlavu obrovské rybě, na vaše dítě vyskočí pes a nějaký člověk se vás snaží zatáhnout do malého prostoru své pizzerie, i když už vůbec nemáte hlad. Bohužel, se zmiňovanou živostí přichází i drobná kriminalita, před kterou nás všichni (i místní) varovali, a které jsme se naštěstí nestali přímými účastníky. K dobru Neapoli mohu připsat, že některá zpustlá zákoutí mají své jedinečné kouzlo a lidé jsou tu opravdu milí a ochotní. Turista je král a nikdo se ho nedotkne. I když, někde je zase lepší jako turista moc nevypadat. Rozhodně však nečekejte, že byste se vypravovali do temného „města hříchu“ a fotoaparát měli na krku jako jediní.

 

Jak probíhal náš výlet do nejrušnější italské metropole? Níže najdete stručný itinerář a tipy, co jsme po cestě nasbírali. Složení naší skupiny vždy stejné: já, muž, batole, kočárek a plyšová kočka.

 

1. Ubytování – jako základnu jsme zvolili vesnici Pozzouli nedaleko Neapole. Nejenže sem vede metro, kterým se dostanete až do srdce sousední metropole, ale dají se odtud dobře pořádat i další výlety do okolí. Nedaleko je například ostrov Procida. My jsme první den stihli ještě kráter Solfatara, kde mělo naše „miminko“ na nekonečně bílé ploše pohodlný „výběh“. Z ubytování jsme byli nadšení. Okolí nic moc (opravdu od toho nic nečekejte), ale za branami Flegrea House na nás čekalo hlídané parkoviště, krásná zahrada s posekaným trávníkem, prolézačky ve stínu citroníků a malý bazének. Apartmán pohodový. Oceňuji přítomnost rychlovarné konvice. Metro a super restaurace v docházkové vzdálenosti. Pokud jedete s malými dětmi – ideální.

 

2. Bezpečnost – musím říct, že jsme velice uvítali dvě věci: rozhodnutí vypravit se do okolí Neapole naším menším autem (Opel Corsa), které výborně „splynulo s davem“, a hlídané parkoviště našeho ubytování. Když jsme šli ráno na metro, viděli jsme ve vesnici několik aut s čerstvě vybitými okýnky. Náhoda? Těžko. Po zemi se ještě válely střepy. Tudíž určitě – ubytování jedině s hlídaným parkovištěm, a pokud to jde, nejezdit nikam autem.

 

3. Doprava – na trase Pozzouli-Neapol musím vyzdvihnout stav zdejšího metra. Krásné, čisté, nové (okolí nehodnotím). S odstupem času jsem viděla, že jsme měli štěstí – vlaky a metra tu nejsou vždy v takto skvělém stavu. Nicméně nám se s ním cestovalo opravdu výborně. Orientace je relativně snadná a není to drahé. Za velké plus považuji, že jsme nemuseli nikam řídit a hledat a platit parkování. Cesta hromadnou dopravou je navíc zážitkem sama o sobě, protože člověk místo pozná zase o trochu lépe, a jinak. V Neapoli jsme se pohybovali lanovkami (nebo spíše „zubačkami“) a pěšky.

 

4. Lidé – místní lidé jsou nesmírně ochotní a milí. Alespoň nám se to tak zdálo. Dokonce i ten pán s tetováním ve tvaru pistolí byl nesmírně laskavý. Hledali jsme metro a on – i když vypadal jako kriminálník – nás ochotně poslal do zdánlivě slepé ulice (zde nám trochu zatrnulo), ze které se nakonec vyklubala zkratka (aneb nesuďte „na první tetování“). Za Neapolí, když už jsme se zase pohybovali autem, nás zase jiný osobně dovedl několik kilometrů až k našemu ubytování. Měl prostě čas, a my potřebovali pomoc.

 

5. Výhled Castel Sant'Elmo – v Neapoli jsme nejdříve zamířili na Castel Sant'Elmo, jehož hradby poskytují nádherný výhled na okolí. Ceny za vstupné jsme nelitovali. Byl to nádherný start výletu. Dostali jsme se sem metrem ze stanice Montesanto, kam jsme dojeli bez přestupu z Pozzouli. Na výhled jsme se dostali zmiňovanou zubačkou. Zde jedna poznámka – pokud se rozhodnete udělat to samé, zubačku najdete při výstupu z metra dole v ulici po pravé straně.

 

6. Piazza del Plebiscito – z hradu jsme jeli druhou lanovkou (Funicolare Centrale) dolů, do „centra dění“. V době, kdy jsme se ocitli na Piazza del Plebiscito, zde navíc probíhala nějaká „koňská“ slavnost. Takže jsme měli možnost vidět plejádu nejrůznějších koňských spřežení. Nevýhodou bylo, že tady se naše dítko vzbudilo. Do té doby jej lanovky krásně uspaly.

 

7. Sfogliata – po cestě na hlavní náměstí najdete nejen legendární spleť uliček čtvrti Spagnoli, ale navíc na Via Toledo objevíte po levé ruce v nenápadné galerii i krámek „La Sfogliatella Mary“. Právě zde můžete ochutnat nejlepší cukrovinky v Neapoli, pro které je město proslulé. Legendární je zejména „Sfogliata“ – vzdáleně připomínající croissant plněný tvarohem. Vynikající svačinka pro malé děti!

 

8. Pizza – brzy jsme ale dostali zase hlad, probuzené děťátko nechtělo být tak úplně v kočárku, takže následoval sprint za nejlepší pizzou ve městě. Právě Neapol totiž světu dala „pizzový“ dar největší – pizzu Margheritu, která je pojmenovaná po královně Margheritě. Navíc obsahuje barvy italské vlajky (zelená bazalka, červená rajčata, bílá mozzarella). Pokud budete chtít ochutnat pravou neapolskou pizzu, musíte se dívat po označení „la vera pizza napoletana“. Pro užívání této „značky“ musí pizzerie splňovat přísná kritéria, není to tedy jen tak. Těsto musí být ze speciální mouky, nesmí se používat váleček, ale pouze tradiční technika „vyhazování do vzduchu“, ingredience musí být vždy čerstvé, rajčata prvotřídní, mozzarella jedině buvolí a olivový olej zásadně panenský. Pizza se potom připravuje v peci, která je vytápěná dřevem.

 

9. Nejlepší pizzerie ve městě – a možná i na světě – najdete samozřejmě v místě, kde pizzu vymysleli – Centro Storico (historické centrum) v Neapoli. Jeden italský kamarád mi poslal seznam nejlepších pizzerií ve městě. Seznam se částečně kryje i s dalšími doporučeními od jiných přátel. Všichni se však shodují – nejlepší je pizza od Mattea! My tam bohužel nedošli (s batoletem se zkrátka úplně plánovat nedá – však to znáte), ale zase jsme skončili v pizzerii Trianon, jejíž tradice se datuje do 20. let minulého století (a v interiéru se taky mnohé nezměnilo). Přišli jsme brzo a pozdější fronta místních až na ulici nás přesvědčila, že jsme neudělali chybu. Pizza byla rovněž naprosto nadpozemská.

 

10. Centro Storico – právě v tomhle bizarním světě křivolakých uliček, provozu, švitoření a špíny naleznete ty největší neapolské památky. Nedaleko je také proslulé muzeum Toledo a stanice metra. Nemusíte jít zrovna po památkách a muzeích – procházku zde doporučuji i z kulturních důvodů. Větší „mumraj“ nenajdete. Jen asi budete mít neustále pocit, že si musíte hlídat kabelku. Uklidňující chůzi zde však rozhodně nečekejte. Pokud milujete focení – právě tady se vám nabídne tolik neuvěřitelných scén, že vám nebude stačit paměť ve foťáku. Hodnocení za nás: dobré vidět, ale s probuzeným batoletem žádná sranda. Určitě lépe by nám bylo v nějakém parku – třeba okolo Villa Comunale.

 

Z Neapole jsem pro vás nachystala i vlog, kde je většina „doložena“ také obrazem :-)

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now