Výstup s hadrem

July 3, 2016

Přesně před týdnem jsem málem vypustila duši. Bylo to na svahu mezi vesnicí Campiglia a pláží Il Persico, kde se (podle průvodce na internetu) zastavují pěší turisté při scházení legendární stezky AV5T, která protíná všechny vesničky Cinque Terre. „Zastavují“ rozumějte, že jako jdou, uvidí šipku na pláž, sejdou na pláž, vykoupají se a v ten samý den (poté, co ušli v nehostinném terénu desítky kilometrů) vesele pokračují v cestě dál. Jedna rada: Až vám bude někdo tvrdit, že existují jednorožci, nevěřte mu. Já jsem si na základě výše uvedené informace představila, že na trase číslo 528 zkrátka brilantně „sešupajdíme“ dolů, po cestě nám „bude svítit“ duha a „cvrlikat“ motýli, vykoupeme se v zrcadlově klidném moři a nahoru nás nejspíše vynesou racci. Nic z toho se pochopitelně nestalo. Autorem uvedeného doporučení byl nejspíše nějaký militantní chodec s žilnatýma nohama, co už obešel všechny osmitisícovky a nějaká „plážička dole“ pro něj představuje asi stejnou náročnost, jako přejít silnici naproti k Lídlu.

 

Jelikož jsem chtěla být tentokrát dobře připravená (ne jako, když jsme šli na Punta Corvo, nebo Punta Bianca), zakoupila jsem před časem (fanfáry) papírovou turistickou mapu! A udělala jsem dobře. Varovně vyhlížející shluk vrstevnic protínající plánovanou trasu dával tušit, že cesta zas tak idylická nebude. S kamarádkou, která se mnou měla jít, jsme se proto domluvily, že si nebudeme nic přidávat a zkrátka půjdeme dolů – a pak zase nahoru. Přičemž auto zaparkuji hned na začátku cesty. Žádné parádičky. Neseme přece batole! Naším cílem bylo zjistit, jak vypadá jediná pěšky dostupná divoká pláž v oblasti Cinque Terre a vykoupat se v moři (ostatní pláže ve vesničkách jsou spíše malé, nebo žádné, jedinou „opravdovou“ vlastní Monterosso, zbytek z lodi). Což se nám podařilo. A pokud budete mít někdy podobný šílený nápad, vřele doporučuju. P.S. Kyslíkovou bombu s sebou.

 

Po cestě nám sice nesvítila duha, ani necvrlikali motýli, ale zato nás opět uchvátily zdejší výhledy. Na trase Campliglia – Il Persico totiž člověk uvidí beze svědků vše, co tuhle oblast charakterizuje: nekonečně modré moře, prudké útesy, polorozpadlé domečky, ospalé vinice, rozkvetlé keře, kaktusy všeho druhu, olivové háje a kamenné schody do nebe.

 

Pravda, že to „beze svědků“ nás mělo varovat. Stejně tak dlouhotrvající schodiště. Jenže touha vidět „co je tam dole“ byla tak silná! Navíc moje dítě v nosítku krásně spalo. Zkrátka ideální den. S úsměvem na rtech, sluncem v duši a hlavou v oblacích jsme nakonec po hodině sestupu došly na divokou pláž Il Persico. A najednou mi to „docvaklo“. Čtyři hodiny odpoledne, slunce „v plné polní“, vlny jako dům, „oblázky“ jako hlavy – žádná paraplíčka ani stín k odpočinku. Zkrátka divoká pláž ve své nejdrsnější podobě. Při pohledu na poloprázdnou láhev vody začalo být evidentní, že cesta nahoru rozhodně tak euforická nebude.

 

Nejdůležitější však je: nenechat na sobě nic znát. Takže jsme se uvelebily na těch velkých kulatých kamenech, rozbalily svačinu a nechávaly jsme na sebe stříkat studenou vodu z mořských vln. Velká paráda nám vydržela asi hodinu a půl. Moje děťátko se vzbudilo, počůralo kraba a začalo se dotazovat po autě, což byl signál k odchodu. Od auta nás totiž „jaksi“ dělilo 1,3 km a převýšení 400 m (nevím, jestli je to málo, nebo moc, ale mě to přislo, jako Mt. Everest).

 

Cestu nahoru mám dost v mlze. Pamatuju si ty krásné výhledy. Ostré slunce. Kaktusy. Schody. Hledání signálu. A lepení jazyku na patro. A taky „prší prší“, protože jsem skoro všechnu vodu dala svojí holčičce, která neměla nic lepšího na práci, než zpívat si zvesela píseň o dešti. Taky jsem přemítala, kam se poděla moje kdysi halfmaratonová fyzička. O porodu. Jak je život k ženám nespravedlivej. A že mám na hlavě mokrej hadr. Místo toho, abych vypadala, jako z časopisu. Že už nikdy nebudu vypadat, jako z časopisu. Proč jsem v dětství neměla psa? Co bude za deset let? Co moje kariéra? Co děti? Proč jsem tehdy udělala tohle? Proč tamto? Zkrátka takový ten krásný sebelítostný pochod směr vzhůru, kdy tak dlouho nevnímáte, potíte se a sténáte, až se probudíte opět na vrcholu. Jako v životě.

 

Nahoře jsem vypila v místním baru litr vody. Můj žaludek to málem neunesl. A uvědomila jsem si, že bych na Il Persico měla chodit častěji.

 

Asi ty militantní pěší turisty začínám chápat.

 

P.S. Pokud se sem někdy vydáte (a vězte, že je to tu opravdu nádherný), vemte si více vody než obvykle, milé děti.

 

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now