Zápisky z rakouských hor

July 11, 2016

Na svoje dětství mám veselé vzpomínky. Ačkoliv byli naši rodiče rozvedení, nikdy jsme s bratrem nepocítili nějakou „újmu“. Ba právě naopak. Táta nás brával na nejrůznější dobrodružství. Jednou jsme stavěli v lese domek, jindy jsme skákali v kupce sena, učili se na poli řídit auto, nebo celý den koukali na akční filmy. Dělali jsme spoustu věcí, které by si možná spořádaný rodič do vitrínky nedal. Ale my to milovali! Naše máma nás zase brala na výlety. Kdykoli byla příležitost jet s místním „úřadem“ na hory, nebo na poznávací víkend, už jsme měli zarezervované místo v autobuse. Právě s mámou jsem poprvé viděla moře. Proč to píšu? Protože jsem se při letošním chození po horách nemohla zbavit otázky: Proč cestujeme? Co nás nutí poznávat? A proč k tomu „nutíme“ i naše děti? Je to vzorec, převzatý od rodičů? Nebo je v tom „něco víc“?

 

Každé rozhodnutí, které v životě učiníme, určuje, jaké budou naše rozhodnutí příští. Když jsem souhlasila, aby můj muž vyzkoušel výběrové řízení v Itálii, vůbec jsem netušila, jak dalekosáhlé důsledky bude toto rozhodnutí pro naši „začínající“ rodinu mít. Upřímně, myslela jsem hlavně na sebe. Mateřskou můžu přece trávit kdekoli. Proč ne v Itálii? Když se dnes dívám na naši holčičku, která už dávno odrostla z peřinky, pomalu mi dochází, že to rozhodnutí nebylo jen o mně a o mém muži. Zvláštní, že takovou zjevnou věc pochopíme, až mnohem později. Rodiči se zkrátka učíme „být“. Stejně, jako můj táta a máma, tak i my ukazujeme našemu dítěti svět – učíme ji plavat, bereme ji do hor, lezeme na nejrůznější vyhlídky a pozorujeme přírodu. Životem v cizině se tento její svět dále rozšiřuje: společně překonáváme jiné tradice, jiná jazyková prostředí, jiné chápání věcí a jiné kultury. Její svět je o tolik širší, než byl ten náš!

 

Itálie nám ale také hodně bere. Bere nám společné večeře s našimi kamarády. Bere nám svatby, narození dětí a kulaté narozeniny našich babiček. Do Čech se dostaneme párkrát do roka – a spousta zásadních, i těch úplně nejběžnějších událostí, nám tak unikne. To je odvrácená strana cestování, o které se možná tolik nemluví.

 

Přesto všechno život v cizině, i cestování, přímo zbožňuju. Miluju probudit se někde, kde jste jen na chvíli. Cítit tu zvláštnost okamžiku. A užít si ji plnými doušky. Doma si tyhle chvíle člověk tolik neuvědomí. Jakoby se v cizině pocit „návštěvy na této planetě“ ještě více prohloubil. Vlastně i my jsme pak jako děti – každý den pro nás připraví něco nového, každý den se něco intenzivně učíme, nebo naopak nechápeme vůbec nic. Náš mozek musí být v neustálé pohotovosti.

 

Jedna moje kamarádka vyznává krásnou teorii o spojích v mozku. Měli bychom se záměrně vystavovat novým zážitkům, aby se v našich hlavách tvořily nové spoje. Nevím, zda to má oporu v biologii, ale dává mi to smysl. Čím více „drah“ si v životě vytvoříme, tím bystřejší máme mysl a tím lépe pak rozumíme světu. Pokud člověk chodí v polospánku stále tou samou cestou, obědvá to samé jídlo a večer chodí spát v ten samý čas, jeho hlava je najednou smutně prázdná. Život se řídí autopilotem a vzrušivých momentů je poskromnu. Na druhou stranu, i se zážitky se musí opatrně. Zvláště u malých dětí se jejich čerstvé hlavičky mohou snadno přehltit. To, co je nové pro nás, je pro ně „ještě novější“. Uprostřed toho všeho poznávání je proto nutné mít jednu nebo dvě jistoty: mámu a tátu. Milující rodiče, nebo člověka, který je středobodem našeho života. Určuje tady a teď. Chová je jako nesvazující kotva. Takovým rodičem bych chtěla být. Ukazovat svět a přitom být přístavem, kam se mé dítě může v klidu vrátit.

 

Proč tedy cestujeme? Je to kvůli „novým spojům“? Seznamu navštívených destinací? Fotkám na Facebooku? Vybarvené mapě světa? Anebo kvůli „něčemu“ úplně jinému? Jsem toho názoru, že „spoje“ mají potenciál přetavit se v souvislosti. Souvislosti jazykové, kulturní, historické i politické. Pokud dáváme pozor, můžeme začít chápat, proč se některé věci dějí. Proč se dějí tímto způsobem. Proč ne jiným. Vidíme pole, na kterém se hraje. A vidíme i jednotlivé hráče. Lidi a jejich příběhy – které skládají svět. Vidíme každého z nás. Vidíme sebe. Se všemi nedostatky a přednostmi – které se učíme znát a milovat. Možná proto cestujeme. Abychom pochopili. A toto chápání, smysl života, pomohli nalézat i naším dětem.

 

Krásné cestování!

 

 

 

P.S. Malý bonus – aneb kde jsem si v hlavě napsala tento blog? Pokud se s dětmi někdy vypravíte do hor okolo rakouského Hintertuxu – tady jsou dvě odzkoušené trasy s batoletem v nosítku:

 

1. Finkenberg – Penkenjoch – Schofenalm: Jeďte lanovkou ve Finkenbergu do první stanice. Odtud se vdejte pěší stezkou číslo 22 a 22A na vrchol Penkenjoch. Dejte si sváču u jezera a rozhlédněte se po kraji. Jedná se o jeden z nejnádhernějších výhledů v oblasti. Po krátké přestávce sejděte dolů stezkou číslo 57. Po cestě budete mít další dechberoucí panorama a půjdete malebnou loukou s pasoucími se krávami. V Schofenalmu uvidíte malý kostelík a bývalou školu, která byla pro zdejších několik stovek starousedlíků v provozu až do 70. let minulého století. Pokračující lesní částí stezky číslo 55 se potom dostanete do nejbližší vesnice na autobus. Cesta trvá 4,5 hodiny.

 

2. Sommerberg – Tuxer Joch Haus – Schlelerwasserfall: Z Hintertuxu se vydejte lanovkou na vrchol Sommerberg. Pokud budete mít čas, můžete s dětmi ještě navštívit blízký Gletscherflohsafari, kde si mohou na horské bystřině vyzkoušet vodní fyzikální zákony v praxi. S řádně unavenými ratolestmi na zádech se pak můžete vydat stezkou číslo 324 k chatě Tuxer Joch Haus. Výstup vám potrvá asi 1,5 hodiny. V chatce si dejte malé občerstvení a nasbírejte síly na cestu zpět. Čeká vás dlouhá cesta číslo 326 údolím Weitental, které je porostlé lučním kvítím, a občas tu na vás z děr mezi kameny vykoukne svišť. Na konci údolí uvidíte první vodopád. Ten hlavní, Schlelerwasserfall, na vás však čeká ještě o pár stovek metrů níže. Přenádherný proud vody padá do údolí, kde se na zelené louce pasou poklidně krávy. Pokračujte stezkou 326, až se před vámi objeví první domy Hintertuxu. Navažte trasou číslo 15 a jste zpět ve vesnici. Cesta trvá asi 5 hodin.

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now