Plaveme v tom spolu (o plavání s batolaty)

August 1, 2016

 

Ačkoli mně to někdy upřímně překvapuje – i v našem krátkém rodičovském životě se již objevilo několik momentů, kdy si rodiče obvykle pyšně gratulují, jak to skvěle zvládli. Takovými momenty bývá například, když se dítě začne dělit, poprvé samo od sebe poděkuje, přestane trápit sousedovu kočku a přinese jinému plačícímu dítěti darem mrtvého chrousta. To jsou situace, kdy každý otec puká hrdostí, matka zamačkává slzu dojetí a bílé holubice se rozletí oznámit do rozháraného světa, že mír a všeobjímající dobro už je na cestě. Opakem bývají nejrůznější násilnosti zahrnující pískoviště, lopatky, klacíky a drobná zvířátka, záchvaty vzteku mezi regály a zdrhání před rodiči se znečištěnou plenou u kolen. To má obvykle každý rodič pocit, že do tohoto světa přivedl malého satana – a budoucnost národů vidí velmi temně.


Dneska budu psát o tom prvním případu. Asi před měsícem jsme byli na naši ani ne dvou a půl letou dcerku nesmírně hrdí. Začala totiž sama plavat! A co víc – včera k tomu přihodila i několik parádních skoků do vody. Bez pomoci, bez rukávků, bez jakékoli bázně. Mám o ni samozřejmě stále neuvěřitelný strach – ale její úsměv od ucha k uchu mě po každém vynoření z vody přesvědčí, že se mám „hodit do klidu“ (stejně tam nejsem) a „neprudit“ (stejně prudím). Jestli se nám někdy něco povedlo, tak je to plavání. Jak je to možný? Pokud se rozhodujete, jestli do toho s dětmi taky jít, povím vám, jak to bylo u nás.

 

Plavat jsme začali ještě v Belgii, kdy byla naše dcerka opravdu malinká. Poprvé „šla“ do bazénu, když jí byly asi tři měsíce. Bydleli jsme kousek od nizozemského Maastrichtu, kde mají perfektní bazén pro malá miminka a pořádají zde i kurzy. Tím jsme však skončili, protože jsme se velmi záhy stěhovali do Itálie. Když jí bylo asi půl roku, začali jsme pravidelně chodit do plaveckého klubu v sousední Sarzaně. Mými počátečními pocity se můžete pobavit třeba tady. Zkoušeli jsme plavat i v Čechách, ale například v Třebíči nám bylo řečeno, že s takhle malými dětmi se do bazénu nesmí. Podle našich informací většina českých plaveckých center otevírá své brány pro malé děti až od jednoho roku. Pokud chce člověk absolvovat plavání s miminky, musí do zvláštního kurzu, čehož bych v ČR určitě využila – pokud by byla ta možnost. Přijde mi, že v Itálii a v Nizozemsku se to tolik neřeší. Bazény i pro úplně nejmenší děti jsou poměrně snadno dostupné. Samozřejmě za přítomnosti kvalifikovaného personálu.

 

V italském kurzu na to šli hezky pomalu – nejdřív jsme naše miminko po vodě jen vozili. Jen si představte deset mrňousků v plavkách a (kdo měl už vlasy) čepičkách do vody, jak se projíždějí po hladině a kolektivně ožírají okolo plovoucí (vesměs díkybohu) míčky! V tomhle stadiu jsme setrvali několik návštěv. Dalším krokem bylo potápění. V Sarzaně nás naučili dítěti po odpočítání fouknout do obličeje a pak ho jedním tahem potopit. Zpočátku mi to připadalo trochu drastický. Ale mému muži se to neuvěřitelně líbilo. Naše dítě bylo pod vodou skoro pořád – až se učitelé nervózně ohlíželi. Od té doby se patrně datuje záliba dcerky v podvodním světě. Následovaly také skoky. Sedící miminka nejdříve umístili na okraj bazénu a za ruce je nechali do vody spadnout. Pokročilejší „plaváčci“ brzy přešli ke skokům ve stoje.

 

Letos jsme si plavání moc neužili. Díky pobytu v jeslích tahala dcerka domů jeden „moribundus“ za druhým. Pořádně plavat jsme začali zase na jaře – tentokrát jsme si naše dítě pod vodou už i posílali, díky čemuž se neučila splývat. V kurzu ale nikdy pořádně neplavala. Sama začala až teď v létě. Prostě se jeden den rozhodla, že se odrazí ode dna – a už to bylo.

 

Někde jsem četla, že se plavání s batolaty nedoporučuje, protože děti pak nemají strach z vody, mohou do ní snadněji spadnout a utopit se. Co na to říct? Podle mého názoru malé děti a batolata nemají strach vůbec z ničeho. Stejně snadno se mohou rozběhnout třeba do silnice. Je na rodičích, aby děti v tomto věku hlídali a ochraňovali je před nebezpečím – alespoň tedy do té doby, než mrňousové pochopí, jak věci fungují. V případě plavání si navíc myslím, že „nebát se vody“ je dobrá věc. Když moje dcerka spadne do bazénu (a jednou se mi to taky stalo), nezazmatkuje, nenapolyká se vody a nezačne okolo sebe v panice házet. Zkusí plavat. Přesně tak, jak jí to učili v kurzu. Což zachraňujícímu dá oněch klíčových několik málo vteřin navíc na klidnou reakci. Záměrně píšu „klidnou“, protože když s dítětem plavete, tak se znáte. Víte, jak dlouho pod vodou vydrží. Dokážete lépe vyhodnotit situaci. To, že jsme v tom spolu, mi připadá na plavání s dětmi snad nejpřínosnější. Díky pobytu ve vodě navíc dítě ví, co si může dovolit. Jistě – na začátku se rozbíhala k vodě, že jde plavat. Teď to sice udělá, ale na okraji se zastaví. Ví totiž, co ji čeká „tam dole“.

 

Plavání s dětmi bych ze svého pohledu tedy určitě doporučila. Pokud ovšem děťátko netrpí nějakými zdravotními problémy (uvádí se ekzém, alergie, záněty uší, astma, atd.). Za vhodné považuji si předem zjistit informace o kvalitě a teplotě vody pro malá miminka. A klidně se vyptat i na kvalifikaci personálu. 

 

A něco z "rodinného alba" - jak jsme zachytili první tempa:

 

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now