První den v jeslích aneb zenová matka v akci

September 13, 2016

 

Můžete přečíst tisíce knížek, napsat tisíce článků - a stejně - na konci jste to vy a vaše dítě, kteří tenhle "problém" musíte vyřešit. V našem případě šlo o školku. Jelikož se odtud snažím na dálku pracovat, a babičky máme stovky kilometrů daleko, rozhodli jsme se loni vyzkoušet na pár hodin denně místní jesličky. Asi jako všichni, i my jsme si prošli několika fázemi: Od pocitů "co jsem to za matku, že dávám dítě do jeslí", přes "ok, možná to půjde", po "hurá, moje dítě je šťastné, já jsem šťastná, svět je růžový", až po "do háje, kde se stala chyba" a "svět je opět růžový".

 

V první řadě musím říct, že naše školka je skvělá. Učitelky jsou opravdu zlaté a moc dobře si uvědomují, že zachází s citlivými tvory, kteří byli ještě před - doslova - "pár" lety u mámy v bříšku. Jsou laskavé, láskyplné a nebojí se děti pochovat nebo pomazlit, což se mně fakt líbí. Na druhou stranu je to pro rodiče i pro dítě velká výzva - zvláště, pokud se pohybujete v cizojazyčném prostředí a "školka" je místo, kde se mluví "jinak než doma". To onu pomyslnou bariéru ještě zvyšuje. Takže v našem případě to bylo překonávání bariér hned dvou: 1) dítě bude hlídané někým jiným, než maminkou, 2) a k tomu se na něj bude mluvit úplně jinak, než doma!

 

I přes to, že jsme měli poměrně dlouhé adaptační období, stejně mi loni při odchodech ze školky moc dobře nebylo. Naštěstí se tenhle pocit rychle rozplynul - pomohla mi paradoxně sama dcerka, která se po pár týdnech začala nadšeně "vrhat do dveří", a když jsem pro ni přišla, se stejným nadšením mi ukazovala hračky, co tam mají - až to vypadalo, že se jí ani nechce odejít. Samozřejmě nám to přineslo i spoustu pozoruhodných situací - třeba mixování jazyků (naše dítě kombinuje češtinu, angličtinu a italštinu), anebo komické konverzace mezi mnou a učitelkami, které se obsahem slovní zásoby příliš neliší od toho, jak mluví se svými malými svěřenci. Naštěstí jsou učitelky na komunikaci s batolaty zvyklé, takže se vždycky na všem domluvíme.

 

Samozřejmě i letos (včera) jsem vstávala se "staženými půlkami". Jak to bude vypadat? Jak to zvládneme? Nebude zase plakat? Rozhodla jsem se - věrna zjištěním, která jsem si nedávno nastudovala - že se budu maximálně soustředit na dítě, na jeho reakce a potřeby a budu kašlat na všechna pravidla. Takže jsme se ráno dlouho vypravovaly. Pouštěly jsme si pohádky, povídaly jsme si. Pak jsem ji v jeden okamžik sbalila, a šli jsme. Po cestě samozřejmě proběhlo "neci Bianku" = nechci Bianku (Bianka je holčička ve školce, která je pro moje dítě takovým zosobněním příležitostného odporu k této instituci - Bianka je milá holčička, bez známek násilností či jiných problematických projevů - vždycky si hezky hraje a objektivně bych ji neklasifikovala, jako zdroj všeho zla). Před školkou jsem dcerku nechala zazvonit, aby to bylo její rozhodnutí, že chceme vstoupit, a pak se otevřely dveře... A! Už jsem zavírala oči, čekala jsem řev... když v tom se dítě radostně rozběhlo ke svojí nejoblíbenější učitelce, která šla zrovna po chodbě (pánbů mě vyslyšel). Bylo to vážně dojemný. Jako setkání po letech. Pak jsme šly společně do "třídy". Moje holčička mně drtila v ručičce ukazovák, takže jsem věděla, že ještě nemám odcházet - tudíž jsem neodcházela. A až už jsem opravdu viděla, že je moje přítomnost nadbytečná, zamávala jsem dcerce - ona mně zpátky (schválně jsem si na to počkala) - a šla jsem. Naprosto nevídané.

 

S rodičovstvím je to ale tak, že když má člověk pocit, že nad vším zvítězil, že na všechno našel recept a už ho nic nezastaví, zase se objeví nějaký zádrhel. Odchod dnes? Já: "Jdeme do školky! Hurá!" Dítě: mrskne s sebou břichem na podlahu, odplazí se od stůl a křičí: "nééé, nééé, nece Bianku!" Sedám si na zem a tiše mávám vzpomínkám na včerejšek. Nakonec se nám podařilo odejít relativně v pořádku, příchod do školky rovněž proběhl v klidu, ale pro mě z toho vypadlo jedno velké ponaučení: že nevím vlastně vůbec nic. Děti žijí tady a teď. Univerzální dlouhodobé recepty neexistují - vždy záleží na dané situaci, rozpoložení, skvrnách na slunci... Jakmile vás vaše mysl jen na chvilku odvede někam jinam, nebo převede na autopilota, ti malí tvorové to hned poznají - a začnou na to reagovat. Rodičovství je proto vlastně vynikající příležitostí vnímat přítomný okamžik. Sáhnout si na něj. A společně s dětmi v reálném čase tvořit svůj svět.

 

P.S. Jakmile jsem zamávala svým vzpomínkám na včerejšek, a začala jsem se soustředit na přítomnost, okamžitě situace se okamžitě uklidnila. Možná ze mě nakonec přece jen bude "zenová matka" (i když - to asi fakt ne - natolik natrénováno ještě nemám). 

 

Jaký byl váš první den ve školce?

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now