„Chvíle matky“ aneb someliérský kurz

November 30, 2016

 

Když vám v Itálii „vybouchne“ babysitting, většinou se nejedná o žádnou tragédii. Děti jsou všude vítané a nikdo se nad přítomností dvouletého výtržníka nepozastaví ani při tak delikátní události, jako je someliérský kurz. Díky této situaci se zdokonalíte nejen v chápání zdejšího vynikajícího vína, ale také v multitaskingu. Zejména v momentě, kdy se vaše sluníčko neohroženě prohání okolo lahví za sto euro a všem přítomným od dusotu malých kopýtek cinkají na stole skleničky s dvacetiletými víny.

 

V tento okamžik přichází na řadu „chvíle matky“ aneb není nic, co by matka nevyřešila. V našem případě tato chvíle sestává z malého batůžku plného nejrůznějších stolních dobrodružství, které jsou malému výtržníkovi postupně nabízeny. Jednou rukou tak většinou hledáte omalovánky, vybarvujete prasátko Peppu, žmouláte plastelínu, navlékáte korálky, stavíte puzzle, otáčíte pexeso, nebo hledáte pohádku na You Tube, zatímco v druhé ruce držíte skleničku, ochutnáváte víno, zapisujete si jeho vlastnosti a celkově se snažíte vypadat, jakože ta sousední půlka těla vůbec není vaše. Většinou rovněž předstíráte soustředěnost a občas si do deníčku napíšete nějaké banální objevy, jakože bílé víno lze udělat i z červených hroznů, protože na složitější informace vám kapacita rozpůleného mozku zkrátka nestačí.

 

I tak jsem však nesmírně ráda, že jsme do someliérského kurzu šli. Byl by hřích se o to v Itálii alespoň nepokusit – a náš „učitel“ Gianpaolo je opravdu skvělý. Zejména jeho přístup, že žádná odpověď není stoprocentně správná nebo špatná, cílem je hlavně si víno užít a ocenit, mi velice vyhovuje. Někdy dokonce sám neváhá nasadit kalibr nejvyšší – a s bezelstným záměrem, aby měla naše holčička kamaráda, do svého sklepního království rovněž přizve i svého dvouletého synka. To pak přichází na řadu chvíle matky číslo dvě. Zejména v momentě, kdy Gianpaolo zaníceně vypráví o vinařské oblasti Alto Adige, zatímco naše dítě na přivolaného chlapečka vrší své hračky, přivazuje ho k židli špagátem z korálků, anebo se společně oddávají aktivitě nejžádanější – zadupávání plastelíny do země (který blbec to sem přinesl). V tento vrcholný okamžik většinou přemisťuji oba malé vandaly k pohádce, abych stihla ještě prohlásit několik vín s defektem za naprosto nezávadné (naštěstí se mohu odvolat na „žádná odpověď není špatná“ a zápisky mého muže, který to tak měl taky).

 

Zanedlouho pohádka skončí a s ní i další večer našeho kurzu. Všichni přítomní malé děti chválí, jak byly hodné, nic nerozbily a hezky si hrály – pravdu vím jen já a můj závěrečný test, který pravděpodobně neudělám. I tak mi však kurz něco dal – veškerou komplikovanou znalost jsem si pro sebe „smrskla“ do následujícího zjištění:  Vína jsou jako lidé. Nejenže věrně odrážejí svůj původ, způsob výroby a zacházení, ale také stáří. Mladá vína jsou svěží a mohou v lahvi vydržet mnoho let, aby z nich potom ve skleničce vzniklo něco překrásného. Stará vína jsou moudrá a obsahují mnoho příběhů. Pokud jim však nedáme příležitost, jejich život brzy skončí – a nám v ústech zůstane jen jakýsi pocit, že to mohlo být krásné vyprávění – kdybychom jen tu lahev otevřeli o pár let dříve.

 

Takže na zdraví nám všem! Ať už jsme v jakékoli fázi zrání.

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now