2017: Jsem v tom!

January 7, 2017

 

 

S rokem 2017 nás doma čekají velké změny. Jádro těchto „hnutí“ (tohle slovo jsem vybrala záměrně – protože mi připomíná pohyb tektonických desek na planetě Zemi, které mají rovněž na svědomí řadu velkých „změn“ – a nás nejspíš skutečně čeká malé zemětřesení) tvoří dvě události: 1) Jsem podruhé v tom! Protože není na světě lepšího zážitku, než je porod (moc bych si přála, abych tohle nemyslela ironicky) a za 2) Budeme se stěhovat do ČR.

 

Zatímco v „mém předchozím životě“ – před dětmi – by tohle byl spíše střední záchvěv, v „současném životě“ – s mateřstvím – se jedná o vlnu tsunami. Naše holčička se narodila už v době, kdy jsme v cizině žili (tehdy v Belgii – narozená je ovšem v ČR). Tudíž pobyt v zahraničí pro nás nebyl nic nového pod sluncem. Navíc z Belgie do České republiky je to v podstatě „jen rovně“ přes rychlostními limity neomezené Německo. V klidu jsem proto všechna vyšetření mohla absolvovat doma, aniž bych se musela vlamovat do nějaké vlámské ordinace. V Itálii je to jiná. Do Čech se z La Spezie nejezdí zrovna snadno a rychle (v porovnáním s předchozí zkušeností), a tak jsem musela „najet“ na italský systém péče o těhotné. Rodit ovšem budu v Čechách – což mě donutilo „najet“ i na systém český. To je luxus co? Být v péči dvou gynekologických systémů napříč Evropskou unií!

 

A jaké to je – sedět současně na dvou „kozách“? Paráda! V Itálii tomu říkají „bitest“, v České republice zase „tripletest“. Zatímco v české ordinaci koulí očima nad dvacetistránkovým rozborem krve a moči v divných jednotkách, v Itálii zase nechápou nečitelné zápisy z ultrazvuku vyjeté na jehličkových tiskárnách českých nemocnic. Zatímco italská lékařka vás vybaví obří „mateřskou složkou“, ve které důležitě přenášíte všechny dokumenty jak student na vysoké, v Čechách vám dají nenápadnou těhotenskou kartičku, která sice nepůsobí „tak důležitě“, ale zase v ní najdete okamžitě všechno. „A tohle jsou jako vaše záznamy?“ diví se jednohlasně lékařky v obou ordinacích. Ano! Občas si připadám jako v nějakém bizarním vědeckém experimentu, jehož cílem je výměna kulturních zvyklostí v oblasti gynekologie mezi ČR a Itálií. V tomto směru odvádím asi vynikající práci.

 

V čem je tohle ještě jiné? Například v tom, že jsem se nikdy nestěhovala z cizí země do ČR s malým dítětem na krku a s druhým ještě menším v břiše. Zatímco stěhování do Itálie probíhalo tak, že jsme kojence s oslintanou plastovou hračkou umístili do bezpečného ohraničeného prostoru – a on se v průběhu posouvání nábytku nehnul o více, než o pár metrů – nyní se budeme přemisťovat evropskými státy s téměř tříletým batoletem! A já nevím, jak se stěhuje s tříletým batoletem! Mým představám vládne obraz rozdováděného štěňátka v krabici s polystyrenovými písmenky – až na to, že to štěňátko není štěňátko, ale moje dítě a pod polystyrenovými písmenky jsou v krabičce uloženy vánoční ozdoby po babičce. Také vidím hromady nespárovaných ponožek, haldy malého dětského (nevytříděného) oblečení a neustávající přívaly hraček, o jejichž existenci v útrobách našeho bytu jsem už dávno neměla ani ponětí. Ale třeba to bude jiné. Třeba všechno půjde hladce, já z toho předčasně neporodím a celou rodinu proces stěhování nádherně stmelí. Třeba.

 

Ale teď vážně. Co se to u nás vlastně děje? Miminko – chlapeček!!! – by se mělo narodit na přelomu dubna a května. A do té doby se musíme – i z pracovních důvodů – přestěhovat do Prahy. Tudíž budeme mít opravdu krušný začátek roku. Nabízí se samozřejmě otázka, co bude s tímhle blogem! Donna di Casa je přece o životě v Itálii! Pokud tuhle stránku máte rádi – a já vám za to moc děkuji – dobrá zpráva je, že to ještě pár týdnů o Itálii bude. A potom? Vzhledem k tomu, že jsme v Čechách pár let nežili – a naposledy jsme odcházeli svobodní a bezdětní – nevíme o našem novém životě „doma“ vlastně vůbec nic. Neznáme jedinou „cool“ kavárnu pro rodiče s dětma, nemáme zmapované „baby-friendly“ výlety, hotely a restaurace, neumíme se s kočárem pohybovat v metru a neustále žijeme v představě, že nám ostatní nerozumí (musím svoje dítě odnaučit říkat slovo „bordel“ a vštípit „nepořádek“). Chápete, kam tím mířím? Myslím, že budu trochu cizincem ve vlastní zemi! Takže bych ráda v blogu pokračovala – jen s tím rozdílem, že bude z ČR. Očekávám, že to pořád bude o objevování, poznávání a cestování (nejen po Čechách). Protože o tom vlastně celý život s dětmi je. Je jedno, kde žijete. V očích dětí jste stále „v cizině“ – všechno je nové, nepoznané a vybízející ke zkoumání. A já se budu ráda ještě pár let „divit“ společně se svými dětmi, povídat si s ostatními rodiči-cestovateli a předávat své malé objevy dál.

 

Pokud vám to všechno přijde povědomé, pokud to vidíte stejně – a trochu jste se v tom poznali – přijměte pozvání na tuhle cestu se mnou.

 

Přeju všem báječný rok 2017 – ať už jsou před vámi jakékoli výzvy! Držím palce!

 

A děkuji.

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now