Jak naše dítě připravujeme na příchod sourozence

January 20, 2017

 

Vyrostla jsem s oblíbenou historkou mojí maminky, jak jsem se jako batole pravidelně pokoušela zneškodnit svého mladšího bratra. Úporně jsem na jeho existenci žárlila a kdykoli se rodiče otočili, už jsem měla v ruce dřevěnou kostku a se slovy „bác mimi“ jsem se hnala na nebohého měkkolebce. Naštěstí jsem svůj záměr vždy oznámila, takže dospělí stihli včas zakročit a můj bratr bez úhony přežil dětství. Také mi maminka vyprávěla, že jsem s ní několik týdnů po porodu sourozence nemluvila. Jak si to jako představuje, přinést si z nemocnice nové miminko? Naprosto neodpustitelný škraloup!

 

Dosud jsem se těmto historkám smála. Až jsem podruhé otěhotněla. Po prvotní vlně radosti mi trochu zatrnulo – naše dítě zrovna do papírové tašky soukalo sousedovic kočku – bude nové miminko taky nesnášet? I proto jsme se rozhodli, že uděláme všechno, abychom případné nehody s kostkou eliminovali.

 

Hlavní příčinou mého chování v útlém dětství bylo patrně překvapení a žárlivost. Nejspíše mě přítomnost nového miminka zaskočila. Možná jsem to dokonce brala jako zradu! Asi proto jsem žárlila a snažila se malého konkurenta odstranit. Samozřejmě si nedělám iluze, že by se všechno tohle podařilo dopředu nějak preventivně řešit, ale za pokus to stojí. Co pro to doma děláme?

 

1. Říkáme pravdu. Žádný čáp s dítětem v zobáku k nám domů nepřiletí. Maminka půjde do porodnice a tam porodí miminko. Je to drsné? Nemyslím si. Podle mého názoru se dětem mají říkat určité věci v určitém věku. Nikdy si však zbytečně nevymýšlet. Samozřejmě, nezabíháme do podrobností. Naše holčička ví, že „maminka má v bříšku miminko“ – a před spaním se bavíme tím, že pozorujeme, jak mě přes břicho kope. Když to ještě vidět nebylo, pouštěli jsme si videa. Vzali jsme to „z gruntu“ – od spermie (jak se tam dostala, jsme zatím citlivě vynechali). Naše dítě pak bavilo všem popisovat, že k vajíčku „připluje nějakej červík“, kterej se tam „zabydlí“ a z toho vznikne miminko. Pro dvou a půl leté dítě vše, co potřebuje „do startu“ vědět.

 

2. Jsi v tom s námi. OK, „maminka má v bříšku miminko“. To ale neznamená, že „maminka má miminko“. Miminko mají všichni. Není to záležitost jenom rodičů. Je to věcí celé rodiny. Proto jsme z naší holčičky udělali hlavního ambasadora – a všechny zásadní informace ohledně miminka sděluje okolí ona. Manžel se dodnes může potrhat smíchy, když vypráví, jak byla jeho rodina napjatě nalepená na monitor ve snaze vytáhnout přes Skype z „ambasadora“, co je to vlastně za novinku, kterou jim chce sdělit. Malá uličnice jim totiž svojí dětskou mluvou vždy sdělila jen část informace – a tyto části navíc prokládala hraním. Nakonec jim tedy slavnostně oznámila, že „maminka má v bíšku miminko“, a následné ovace jí utvrdily v tom, že je to něco parádního, s čím se musí všude chlubit (třeba ve frontě na poště).

 

3. Láska se množí, ne dělí. Jedna z našich babiček pronesla nedávno zdrcující větu: „To teď bude muset maminka tu svoji lásku asi dělit.“ Maminka nic dělit nebude. Maminka bude lásku množit. Mám totiž teorii, že láska se prostě nedělí, láska se množí a exponenciálně roste, čím déle jste se svými dětmi (nebo s dospělými, které máte rádi). Vidím to na sobě. Od počáteční mateřské zmatenosti k bezmezné lásce uběhly necelé tři roky. Nevěřím, že se děti na svět rodí proto, „aby tu někomu něco konzumovaly“ (mé cynické já se hlasitě směje). S dětmi přichází na svět více lásky (fakt). A tohle je zpráva, kterou se snažím předávat i své holčičce.

 

4. Zvykáme si. Pomalinku si všichni zvykáme, jak miminka vypadají, jak se chovají a jak se nosí. Zejména moje pozornost je opět nastavená směrem ke kočárkům – a kdykoli je někde nějaké malé dítě, hned se na něj jdeme s naší holčičkou podívat (kdyby byla puberťák, nejspíš by už obracela oči v sloup). Ve střehu je i celá rodina. Malá dostala k Ježíšku asi tři panenky – miminka, o které se více či méně úspěšně stará. Já jsem jí dala panenku, která je v nemocnici a kdykoli pláče, je třeba identifikovat problém: buď jí zalepit kolínko, podat mléko, změřit teplotu, dát injekci, případně transfúzi. Zvláště ta „tlansfúze“ dítě děsně baví. Nevím, co mě to napadlo. Už se moc těším, až bude chtít řešit koliku svého sourozence transfúzí!

 

5. Maminka má pindíka. Začalo to nevinně. Měla jsem potřebu naší holčičce vysvětlit, že holky mají „pipinku“ a kluci „pindíka“, aby pak nebyla překvapená, že nové miminko má „pindíka“. Až na malé zaváhání v případě babiček dokáže nyní spolehlivě říct, kdo má co. A miminko? „Miminko je chlapeček, má pindíka.“ Problém nastává, když to ve svém oznamování novinek světu začne zkracovat. Třeba na „maminka má v bříšku pindíka,“ až po „maminka má pindíka“. Kolemjdoucí si nejspíš mohou myslet ledacos, náš účel to však splnilo.

 

Jelikož se budeme brzo stěhovat, zatím jsme nepřikročili k nákupu a obnově vybavení pro novorozence. Další fází však určitě bude vybrat na miminko nějaké pěkné klučičí oblečení a vůbec mu to všechno hezky připravit. Zde si idylicky představuju dcerky spolupráci. Je pravda, že jsem se tuhle pokusila koupit chrastítko, o kterém jsme si předem řekly, že bude pro miminko. Skončilo to tak, že s ním naše holčička tři dny chodila a spala se slovy „tohle není miminka, tohle je moje“. Takže nás nejspíš čekají samé úspěchy.

 

Na druhou stranu, nic se nemá přehánět. Pozornost se u nás doma opravdu netočí jen okolo mého břicha. Pokud to jde, snažíme se udržovat normální režim – bez zbytečného křepčení. Tedy, až do té chvíle, než vylezu na ulici. Dostáváme se totiž do fáze, že mi tady každý sahá na pupek, což je snad italský národní sport.

 

Jaké máte zkušenosti vy? Co pomohlo při přípravě na příchod sourozence vám?

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now