Jak jsme se stěhovali

March 5, 2017

Zrovna jsem se chystala psát tento článek. V hlavě se mi rodila myšlenka o tom, že stěhování patří k takovým těm „filozofickým momentům“ v našem životě. Že v plné síle poznáme, jaké (často zbytečné) předměty vlastně okupují náš životní prostor. Že je to proces téměř očistný až ozdravný… když v tom mi muž přivedl plačící dítě se záchodovým prkýnkem okolo krku.

 

Skutečně filozofický moment.

 

Děti nás svými činy dokážou vždycky „posadit na zadek“. Okamžitě jsem přestala „lítat v oblacích“ a jala se zachraňovat svoji ratolest ze záchodkového sevření. Mnohem těžší, než přetáhnout prkýnko zpět přes hlavu se ovšem ukázala snaha „nepodělat se“ při tom smíchy. Nakonec jsme to „dospělácky“ vyřešili (i když chvílemi byla ve hře i pilka), načež šel muž na půl hodiny vynést odpadky a já se snažila ze zadržování smíchu předčasně neporodit. Doufám, že nám naše holčička tento výchovný poklesek jednou odpustí.

 

Celý týden se vůbec nesl převážně pod heslem „neporodit“. Jelikož mě před pár dny překvapily poměrně častí poslíčci, vyhledala jsem svoji italskou gynekoložku, která mi vnutila klidový režim, magnézium a pro případ nouze jakési injekce „píchej si sám“. Protože jsem si v životě nic sama „nepíchla“ (leda tak nepovedený piercing v pubertě do pupíku), vzala jsem za vděk celodenním ležením a magnéziem. V situaci, kdy se člověk potřebuje přestěhovat s batoletem napříč Evropou, naprosto ideální scénář.

 

Aby toho nebylo málo, měli stěhováci zpoždění. Za normálních okolností by mi tříhodinové čekání asi nevadilo, jenže čekejte v polosbaleném prostoru s netrpělivým tříleťákem a žlutavou skvrnou na cizí matraci, jejíž existenci jste si plánovali popřít kvapným odjezdem z bytu. Zatímco jsem se já pokoušela zbytkem hraček zabavit naši holčičku, čelil manžel s rejžákem skvrně, která se zdála být čím dál tmavší a té „správné“ tmavosti dosáhla přesně v okamžik předání bytu.

 

Itálie nás zkrátka nechtěla pustit do posledního momentu. Zdejší radnice se nás v mezičase pokoušela uplatit – v den odjezdu si vzpomněli, že nám vlastně za určitých okolností mohou částečně vrátit peníze za školku (zdejší úředníci se snad chodí učit k českým obchodníkům s nerezovými hrnci). A italský operátor rovněž prosil, abychom si to s tím stěhováním ještě rozmysleli. Na závěrečný telefonát dokonce po letech vybalili kalibr největší – paní mluvící česky. Ani ta naše rozhodnutí ukončit romantický vztah s italskou telekomunikační společností však zvrátit nedokázala.

 

Domů jsme pak jeli čtyři dny. Koeficient je následující. Normální člověk cestu La Spezie – ČR urazí za den. Rodina s batoletem za dny dva. Rodina s miminkem za dny tři. A rodina převážející dvě auta s těhotnou řidičkou s nepravými kontrakcemi a batoletem za dny čtyři. Po cestě jsme se alespoň snažili „udělat si to hezký“. Nejhezčí zastávka byla v Korutanech, kde jsme spali v malém penzionu s vyhřívaným bazénkem hned u lesa. Bazén byl jako stvořený pro malé děti – však tam také probíhalo vesnické plavání s miminky – a pohádkový les za domem už voněl jarem. Po procházce mechovými polštáři jsme se plně naladili na ten náš „středoevropský“ domov. A jestli budu chtít někdy utéct z Prahy za „zenem“, pojedu sem.

 

Hurá! Tak už jsme tady! Co bude dál? Jak přežijeme tohle zemětřesení? Jestli se z toho města třeba nezblázníme? Všechno je možné! :-) Sledujte blog! Cesty s dětmi určitě nekončí!

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now