Nový život v Praze

March 29, 2017

 

Posledních pár týdnů mám pocit, že běžím nějaký závod. Závod o to, vybavit byt. Závod o to, dostat dítě do školky. Závod o to, neporodit. Každý den uléhám do postele utahaná jako kůň a říkám si: kdy už to skončí?! Etablování v nové zemi, v novém městě, s tříleťákem okolo nohy a miminkem v břiše jde zkrátka, nebudu lhát, zatraceně pomalu – i když si s mužem každý večer říkáme, jak si vedeme dobře, co všechno se nám podařilo, a jak se moc těšíme, až se vše (poněkud ironicky) zase „zaběhne“.

 

Když máme chvilku času, objevujeme naše nové útočiště. Musím říct, že jsem všemi těmi změnami doslova lapena. Nejenže nejsem zvyklá na život s dítětem ve velkém městě, ale celkově se tady pohybuju, jako slon v porcelánu – všude chodím s navigací a všemu se divím. Naše holčička na tom není o moc lépe. Třeba o našem bytě si myslí, že je to hotel. Nebo si stále dokola vysvětlujeme rozdíly mezi metrem a tramvají, co je to za pány, co přespávají dole u řeky, a že ta řeka není moře. Je to zkrátka úplně nové prostředí a úplně nový životní styl.

Na druhou stranu, má to i své výhody. Člověk najednou vidí vše okolo očima cizince. Očima někoho, kdo je tady nový – jako naše děti. Takže „jsme na jedné vlně“ – a občas se tím i docela bavíme, což je uprostřed toho všeho chaosu docela povzbudivé. Všechno je zkrátka najednou znovu „poprvé“!

 

A jak tedy vidí Prahu a Českou republiku „cizinec“ jako my? Sepsala jsem si několik drobných momentů, které mi za posledních pár týdnů uvízly v hlavě.

 

1. Milé i nasupené obličeje. „To bych se teda načekal,“ prohodí okolo mě vytočeně jakýsi soused. Stojím ve dveřích výtahu, kabinu plnou nákupu, krabic a věcí k vytřídění ze sklepa. „Víte, jsem těhotná, mám tu výtah těžkejch věcí,“ snažím se mu omluvit. Pán totiž čekal na výtah asi deset vteřin marně, což se patrně rovná globální katastrofě. Welcome to the Czech Republic! Ano, je pravda, že koncentrace nasupených a nespokojených obličejů je v Čechách větší, než v Itálii.  Ale není to tak hrozné. Jakoby si to lidé začali uvědomovat – a někteří se opravdu snaží.

 

2. Maminky na pískovišti. „Snaží“ se třeba maminky na pískovišti. Ačkoli mám tříleté dítě, zatím jsem se tomuto způsobu mateřské komunikace docela vyhýbala. V Itálii stejně nikomu úplně nerozumíte. A když jdete ven, jdete s přáteli. Takové to přátelské povídání si s „náhodnými kolemjdoucími“, jsem vlastně nezažila. A líbí se mi to. Je mi jedno, jestli budu jednou zapadat do „mateřskýho pískovišťátkovýho slepičince“. Někdy je příjemná konverzace s někým, kdo řeší podobné věci, opravdu očistná – i když se moc neznáte.

 

3. Lékaři a služby. Mé srdce od začátku plesá u jakýchkoli lékařů – ať už je to na ultrazvuku v porodnici, v dětské ordinaci nebo u zubaře – všichni jsou neuvěřitelně milí a profesionální. A to vybavení! To se s Itálií absolutně nedá srovnávat, o ceně ani nemluvě. Hodně se posunuly i služby. V Čechách prostě zvednete telefon a máte (víceméně vždy). V Itálii se musíte nejdřív domluvit, aby někdo za vás zvedl telefon, vysvětlil situaci a v krkolomném sdělení dalšího postupu pro vás našel jednoduché řešení. Vše trvá dlouho, všude máte neodvratný pocit, že vás chtějí „obrat“ a velmi často si věci musíte zkrátka „vyřvat“.

 

4. Potraviny. Co se bohužel moc nezměnilo, je obecná kvalita potravin. Trochu mě vytáčí, že to, co je v Itálii standard, je v Čechách považováno za luxus – třeba kvalitní šunka, ovoce, nebo sýry. Už jsme dostali tip, že pro některé výrobky zkrátka musíme do specializovaných prodejen, hledat mezi bio produkty (ačkoli jsem na tohle nikdy nebyla), nebo se hodně vyptávat, číst etikety složení a tak dále. Na druhou stranu, o tématu se hodně mluví. Spoustu lidí si vyzkoušelo život za hranicemi a vidí ten rozdíl – který opravdu není mnohdy o ceně. V tomhle směru jsem pozitivní a myslím si, že se to tlakem společnosti změní. Jen teď je to pořád docela smutný pohled.

 

5. Vybavení bytu. Moji milí, „ujíždím“ si na myčce, vaně a výtahu! Tyto předměty jsem v Itálii postrádala snad nejvíc. Navíc stejně, jako v našem předchozím bydlišti, i v Praze bydlíme v novostavbě. Kvalita provedení se však nedá srovnávat. Jasně, sem tam nějaká ta „moucha“, ale pořád ještě máte všechno krásně popsané, všude jsou čidla (na místech, kde čidla mají být) a v garáži to vypadá, jako v pokojíčku. Člověk by nevěřil, co všechno dokáže s odstupem času ocenit. I když pravda – trochu mě vyvedl z míry výtah, který mi jednoho rána (poté, co jsem nastoupila sama já a odpadky) oznámil, že „kabina přetížena“. Podívala jsem se na pytel odpadků, pak na svůj „buben“, doufajíc, že je to jen technická závada. Pravda, tolik upřímnosti hned zkraje dne zase nepotřebuju.

 

6. Holešovice. Když jsem odcházela z Prahy, chodila jsem sem do práce. Čtvrť mě nijak zvlášť za srdce nebrala. Prostě jí prosvištíte tramvají a nazdar. Dneska jsou mé pocity úplně jiné. Za prvé tady bydlíme, za druhé jsem naprosto okouzlena tím, jak se za těch pár let místo vyvinulo. Měla jsem něco tušit, když jsem si na internetu v nějakém průzkumu mezi expaty, přečetla, že Holešovice jsou jedním z nejoblíbenějších míst pro život v Evropě. A je pravda, že koncentrace nových restaurací, barů, kaváren, obchodů a míst pro děti je zde opravdu velká. Celá čtvrť má úplně jiný šmrnc než před pěti lety. Nejde ale jen o „hipsterské kavárničky“, jde o celkovou dostupnost. Všechno je tu doslova „za rohem“ – zubař, pediatr, knihovna, tramvaje, obchody, hřiště, kroužky pro děti. Když žijete dva roky na vesnici v Itálii (byť u moře), tyhle samozřejmosti vás zkrátka nadchnou. Konečně civilizace!

 

7. Všichni nám rozumí. Novinkou pro nás je, že nám všichni rozumí. V Itálii jsme si mezi sebou, více méně, mohli vykládat, co jsme chtěli. V Čechách si najednou musíme dát pozor na pusu. Nám dospělým to celkem jde – ale vysvětlujte to tříleťákovi! Nejvíce se to „osvědčilo“, když byl manžel s dcerkou v akvaparku a musel jí vzít do pánských sprch. Naše dítě okamžitě začalo nahlas hodnotit „vybavení“ okolo sprchujících se pánů. Ne, že bychom si o tomhle teda doma povídali! Každopádně manžel mi pak říkal, že rychleji ze sprch snad nikdy nespěchal.

 

8. Bezdomovci. Na co si rovněž musíme zvyknout, jsou bezdomovci. Nikdy mi tihle lidé nijak zvlášť nevadili, nicméně teď v Praze je potkáváme každý den, což je poměrně velký estetický zásah do našeho „sluníčkového“ pohledu na svět od moře. Najednou okolo sebe vidíte nejen lesk a krásu života, ale i jeho bídu. Což vás naplňuje otázkami, nejistotou a dalšími emocemi. Upřímně – je to trochu facka.

 

9. Počasí. Nebudu lhát. Trošku jsem si ty Čechy malovala „namodro“. I když mi každý říkal, že v Čechách tak krásné počasí zkrátka není – nikdy jsem tomu úplně nevěřila. Pamatuju si tolik pěkných slunečných jarních dní! No, první dva týdny nám v Praze pršelo, po slunečních paprscích ani památky. Teď už je nádherně – a já to počasí „nasávám“ jak upíranou drogu.

 

10. Školka. Nasadili jsme nový způsob výchovy „batolete v Čechách“. Se změnou země totiž přišla i změna školky. A to radikální. S jesliček jsme přešli na „opravdovou školku“, navíc zaměřenou na „výuku“. To znamená, že od začátku se tady hravou formou řeší písmenka, číslice, dny v týdnu, udržování pořádku, poslouchání. Nejsme na to úplně zvyklí. Na druhou stranu – člověk toho má v životě poznat co nejvíc, o malých dětech ani nemluvě. Uvidíme, jak budeme spokojení za pár týdnů.

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now