Jak jsem šla s porodní taškou do divadla

May 16, 2017

Naše cesty s dětmi začínají mnohem dříve, než si to stihneme plně uvědomit. Posledních několik měsíců jsem na tomto blogu sdílela především náš velký životní krok – stěhování z Itálie do České republiky a očekávání druhého dítěte. Pravda, ryze cestovních témat poněkud ubylo – a jsem si toho vědoma. S těhotenským břichem máte zkrátka občas problém i přejít silnici, natož se někam přesouvat a radostně se o tom rozepisovat. Cesta, kterou člověk za tu dobu urazí „ve své hlavě“, je však daleká. Mají to všichni. Ať už rodíte své první, druhé, třetí nebo osmé dítě. Pokaždé se něco stane. Zrodí se trochu jiná maminka. Někdy i s dobrodružnou historkou k tomu.

 

Jak to celé vlastně dopadlo? Myslím, že po všech těch měsících dlužím na blog z uvedené „těhotenské série“ ještě jeden příběh – velké finále! Tady je…

 

Snad ještě nikdy v životě jsem nebyla tak netrpělivá, jako několik týdnů před porodem svého druhého dítěte. Naše dcerka byla tou dobou už dávno na světě, takže jsem měla od 37. týdne intenzivní pocit, že přenáším. Třeba jsem každý den před usnutím muži hlásila, ať se v té posteli raději moc neuvelebuje, že dneska v noci určitě pojedeme. Cítím to! Píchlo mě v boku! Chvilku jsem se pozorovala, načež jsem pravidelně usnula jako dřevo, těhotenský buben ráno nalezen na svém místě. Napětí houstlo a nepomáhaly ani každodenní telefonáty z rodiny na téma „Tak co?! Už?!“

 

Rozhodla jsem se tedy, že to trochu „popoženu“. Celodenní procházka s maliníkem v termohrnku a lněným semínkem v kapse následovaná horkou koupelí s deckou červeného v ruce – tomu přece náš chlapeček v břiše nemůže odolat. Odolal. A to hned několikrát. Nakonec jsem se na nějaké vyvolávání vykašlala – a jak to bývá, přesně v ten moment to přišlo. Aneb jestli chcete Boha rozesmát, ukažte mu své plány! Pokud bylo v celém kalendáři nějaké datum, kdy jsem si porod opravdu nepřála, byl to čtvrtek 4. května 2017. Den, kdy měla mít dcerka svoje první divadelní představení v životě. Deset minut pýchy, něhy, nostalgie a slz, které jsem si prostě nemohla nechat ujít. A nenechala! Porodila jsem „až“ pět hodin poté.

 

První kontrakce jsem začala cítit někdy po obědě. Povýšeně jsem obrátila oči v sloup. Zase planý poplach. Dneska opravdu nenaletím! Dneska to prostě nebude. Nasedla jsem do auta a vydala jsem se pro dcerku do školky. Někde u druhého semaforu jsem však zpozorněla. Tohle opravdu vypadá jinak než „poslíčci“. Nemohla jsem tomu uvěřit! „Ten nahoře“ se musel náramně bavit. Mám brečet nebo se smát? Ve školce jsem potkala několik maminek, které byly oblečené už do divadla. A mně to najednou přišlo tak líto! Padlo okamžité rozhodnutí. Tohle prostě musím „dát“. Abych se přesvědčila, že se mi to všechno jen zdá, jela jsem po cestě domů ještě nakoupit. A rovnou velký nákup do krabice. Přece se tady nebudu hroutit kvůli nějakým „poslíčkům“!

 

Nevím, po kolika minutách jsem měla kontrakce, když jsem parkovala auto v naší garáži. Možná po dvaceti? Kaskadérských kousků za to odpoledne však mělo přijít ještě několik. Dítě mi mezitím v autě usnulo, a jelikož jsem věděla, že mám asi hodinu a půl na to připravit nás do divadla, dobalit tašku do porodnice a doručit dítě v kostýmu na scénu v centru Prahy, nemohla jsem si dovolit žádné zdržování v podobě navztekaného rozespalého tříleťáka (ano – normální člověk by asi už zůstal doma ve vaně). Takže jsem dcerku naložila i s krabicí s nákupem do golfáče, zaparkovala to všechno doma v chodbě před koupelnou a jala jsem se do sprchy „rozhánět“ a „zahánět“ co se dalo. Trochu to pomohlo. Že bych zase jen dramatizovala? Pro jistotu jsem si však místo společenského psaníčka tašku do porodnice přece jen připravila. Za velkého funění, pocení a vět „to dám, to dám,“ jsem nasoukala svoji velrybí postavu do šatů, které jsem se rozhodla pro tuto příležitost vydávat za blůzu, převlékla jsem spící dítě napůl do kostýmu a na jehlách (!!!) s onou hokejovou porodní taškou odklopýtala zpět do auta. Pohled pro bohy.

 

Po cestě následoval telefonát mému muži: „Víš miláčku, jak jsme měli jet do divadla emhádéčkem? Tak my nejedeme. Jedeme autem. Já asi rodím. Ale buď v pohodě, to bude až po divadle.“ Ano, samozřejmě mi prolétla hlavou myšlenka, že si budu volat záchranku uprostřed představení, že bude na Náměstí Republiky pozdvižení, protože tam nějaká blbka na jehlách v divadle rodí. Moje touha vidět deset minut slávy dcerky byla však silnější, než míra trapasu, která byla ve hře. Muž na mě čekal na parkovišti. Klidný, jako vždy. „Zaparkuju. Ale nejdřív si proboha přezuj ty boty,“ vyhnal mě z auta. No nic, porod na jehlách teda asi nebude.

 

Lepší, než sprcha, je na rozehnání porodních kontrakcí divadlo. Tam se vše paradoxně uklidnilo, ačkoli všude okolo vládl nezvladatelný chaos. Matky rvaly děti do kostýmů, učitelky poletovaly z místa na místo, děti střídavě plakaly, jásaly, přetahovaly se a já jsem se do toho šumu ponořila natolik, že jsem na svoji prekérní situaci úplně zapomněla. Tedy téměř – nebýt učitelky, která mě pouštěla v hledišti sednout se slovy „pusťte tuhle ženu, ona každou chvíli rodí.“ Měl to být vtip. Odpověď „vy ani nevíte, jak blízko jste pravdě,“ jsem raději polkla a usadila se (nebudu přece děsit lidi). Dcera měla skutečně pouze a jenom prvních deset minut slávy. Tanec s medvídkem. Následoval rychlý odchod dětí ze scény a stažení našeho nadějného talentu zpět do šaten. Za sebou jsme nechali celé školní představení na motivy Star Wars, se všemi „džedáji“ a mimozemšťany, co měli ještě přijít. Nás čekal také nadpozemský zážitek.

 

Abych to zkrátila, z divadla jsme jeli ještě domů do vany. No a z vany už vedla cesta jediným směrem – do Podolí. Svůj odpolední maraton jsem zakončila rychlým sprintem do cíle a za hodinu a půl od příjezdu do porodnice byl chlapec na světě. Zdravý, krásný, trochu pomačkaný, ale hlavně náš! A pocity? Byla jsem nadšená! Všechno totiž nakonec probíhalo tak, jak jsem si přála. Chtěla jsem přece rodit až po představení, ne?

 

V porodnici mi nesmírně pomohla i dula Silvie Rosenová. Její hlas byl uprostřed toho šíleného závodu jako balzám na duši. Výborná byla také „podolská“ porodní asistentka, která respektovala všechna má přání. Svého chlapečka jsem přivedla na svět v poloze na boku. Moje tělo samo si tuhle polohu vybralo a personál porodnice mi v tom nijak nebránil. Jak posilující! Miminko jsem pak měla stále u sebe. I na lůžkové oddělení jsme se přesouvali společně. Tenhle drobný detail byl jako ohňostroj na konci celého dne.

 

Takže moc děkuji všem a tleskám! A co se děje za oponou? Mrkněte na fotky ;-)

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now