První dva měsíce se dvěma dětmi - na co jsem přišla?

June 23, 2017

 

 

Mám za sebou už skoro dva měsíce života se dvěma malými lidmi. Jestli jsem dosud říkala, že dítě nás nejvíc naučí o nás samotných, pak v případě dvou „miminek“ člověk skutečně dostává dvojitou lekci. Součástí tohoto intenzivního životního kurzu jsou totiž nejrůznější přelomová zjištění, která opět nezvratně formují naši osobnost. Jak? A na co jsem tedy se dvěma dětmi na krku (dosud) přišla?

 

  1. Školka je boží. Školka je nejbožejší místo na zemi. Dokonce ještě božejší než ten obchod, kde mi na počkání prodali růžový blikací sandálky s kočičkama jako má ve školce Anna. Takhle boží ta školka je.

  2. Pohyb je nejlepší způsob trávení „volného“ času. V pohybu miminko spinká. A druhé dítě chodí (pokud ho nenesu na zádech), čímž se unavuje. V pohybu lze dokončit s kamarádkou větu. V pohybu se v klidu přemýšlí, telefonuje a hubne.

  3. Mimochodem, některé oblečení si oblečete – a pak vás z něj musí vystříhávat. Těhotenská kila jsou zkrátka těhotenská kila. Naposledy tak dopadl můj oblíbený overal, který jsem sice přervala přes boky, ale zpět už to zkrátka nešlo. Poté, co jsem se v potu tváře svalila na zem, nezbylo, než se housenkovitě odplazit k nůžkám – a vyřešit to radikálním střihem.

  4. Objevuji jednodílné plavky. Zatímco po prvním dítěti jsem zkracovala vlasy, po druhém se zbavuji bikin a přecházím na jednodílné plavky. Už mi začíná svítat, odkud pochází ta životní ženská evoluce, jejíž existenci jsem v osmnácti tak nechápala. Co přijde příště? Gumová květovaná čepice na hlavě? Kamaše proti křečovým žílám? Nemůžu se dočkat…

  5. Musím začít cvičit. Vážně.

  6. Stala se ze mě sekretářka svých dětí. Zvedám jim telefony, píšu jim e-maily, vyřizuji schůzky a drobné pochůzky. Můj diář už mi nepatří. Je to jejich diář – a já jsem jen manipulační dělník toho diáře… a dětí.

  7. Navíc jsem objevila techniku „diář v diáři“. Nedávno jsem se přistihla, že si dávám do diáře termín, kdy se podívám do diáře, abych se podívala do diáře, kdy půjdu ke kadeřníkovi. Zajímalo by mě, jestli je to ještě normální, nebo se dostávám nebezpečně blízko hranici nějaké chorobné obsese.

  8. Jsem první na seznamu všech výzkumů trhu a telefonických nabídek čehokoli. Vůbec nevím, jak se mi to stalo, kde jsem svoje číslo uváděla se souhlasem „opruzovat“ 24 hodin denně. Hádám patrně nějaký e-shop s dětským vybavením. Každopádně po porodu jsem terčem všech telefonátů všech firem, co na téhle planetě používají telemarketing, což ve mně vyvolává hysterické pocity – protože není nad to, když se vám někdo pokouší vnutit 30% slevu na kočičí pelíšky uprostřed ranní zácpy se řvoucím novorozencem v autě.

  9. Techniky telemarketingu se však vkradly i do naší domácnosti. „Nezavěšuj, jsi v pořadí,“ je naše docela častá a oblíbená věta, když se jedno dítě něčeho dožaduje, zatímco řešíme ještě urgentnější dožadování dítěte druhého. Asi si pro tyto situace pořídíme záznamník.

  10. Už neuspávám. Nechávám se ožírat. Ožírání číslo jedna je jasné. Chlapeček saje. Ožírání číslo dvě spočívá v tom, že naše holčička miluje při uspávání moje vlasy. Miluje si s nimi hrát – až usne. Takže teď si v pololeže, s křečemi v zádech, nechávám současně ocucávat prso a trhat vlasy. Jsou to lásky, ty naše děti.

  11. Zjistila jsem, že se celá řada věcí dá udělat nohama. Když třeba ve stoje kojím a druhé dítě mi leze po hlavě, nakládám nohama myčku, pračku, žehlím, posílám e-maily a občas složím nějaké puzzle nebo panáčka z Kinder vajíčka.

  12. Jsem inovativní. K mým posledním vynálezům patří „vana ve vaně“. Funguje to následovně. Obě děti jsou rozmrzelé, je třeba je umýt a dát spát (nechat se ožírat). Pokud bych dala přednost jednomu, riskuji pláč na úrovni požárního hlásiče u druhého. Tudíž aplikuji metodu „vany ve vaně“, kdy do velké vany vložím plastovou vanu malou. Nejdřív napustím tu malou, a pak tu velkou. Děti se koupou spolu – a přitom vlastně zvlášť. S přibývající vodou ve velké vaně má navíc miminko nedobrovolně kymácející se lodičku, což moje dcerka považuje za nejlepší vodní hračku pod sluncem. Máma je skvělá!

  13. Předlohou pro superhrdiny musí být určitě všichni rodiče trojčat (nebo třech dětí) a dalších jiných „–čat“. Protože jejich elegantní procházení dnem je pro mě naprostou záhadou.

  14. Stejně, jako při běhání maratonu, i s více dětmi platí: když si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě třikrát. Aneb to, co jsme si s mužem mysleli, že je nemyslitelné, nezvládnutelné a šílené, se se dvěma „miminky“ stává naším denním chlebem.

  15. Malé děti vidí jiné malé – nebo menší – děti jako „hotové“. Naší dcerku například občas lehce irituje, že jí miminko pořád sleduje (když kouká, neví kam, a „trefí“ se pohledem zrovna na ni), nebo si stěžuje, že jí chce vzít hračku (když mává náhodně rukama a o nějakou zavadí). Vysvětlení „je malej, neví kam kouká/že ti něco bere,“ na naše dítě moc nezabírá. Možná vidí něco, co my dospělí nevidíme!

 

…jsem sim jistá, že až tohle budu číst za rok, budu si ťukat na čelo. Čeká na mě ještě spousta dalších zjištění a „aha momentů“. A v tom také spočívá ona „cesta s dětmi“. Neustálý vývoj – nejen dětí.

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now