V lese s tátou: 10 triků, které jsem odkoukala od svého muže

August 19, 2017

U nás doma funguje docela často výborná symbióza. Já si potřebuju odpočinout – bez dětí. Muž si potřebuje odpočinout – s dětmi. A ideálně v lese, čemuž mu (vzhledem ke vzdálenosti lesa) naprosto nebráním. Muž odejde s dětmi do lesa a já mám klid. Znáte to. Takový ten moment, kdy vám každý radí: Jdi se vyspat! Dej si vanu! Čti si knížku! Já? Samozřejmě hned skončím u počítače – nebo, v horším případě, se štětkou v záchodové míse. Život matky zkrátka není ideální.

 

O tom jsem ale psát nechtěla. Minulý víkend jsme byli u rodičů na Vysočině a já jsem zatoužila se s mužem do lesa podívat. Zajímalo mě, co s těmi dětmi na procházce dělá, jak to celé „menedžuje“ – protože děti přijdou domů vždy nadšené, natěšené, veselé a – což je nejdůležitější – unavené. Jak to jen dělá? Žádné výchovné příručky (jako já) nečte, žádné outdoorové aktivity (jako já) negoogluje. Dokonce mu odchod do lesa nezabere zpravidla víc než deset minut – přičemž s sebou bere, kromě naší tříleté dcerky, občas i další nevinné tváře. Chápete to?!

 

Takže, tady to je. Odpozorované tajemství lesního úspěchu mého muže.

 

1. Správná výbava je (téměř) žádná. Zatímco já s sebou beru výbavu téměř pro všechny možné (i nemožné scénáře), včetně příletu UFO, můj manžel do lesa vždy bere pouze následujících pět věcí: vodu, hrníček – protože nestojí o sdílení vody se slintajícím tříleťákem, deku, sušenky a mobil. K tomu mobilu jsem ho přinutila já. Pokud nastane nějaký neočekáváný vývoj, pak nastane nějaký neočekávaný vývoj. Třeba „se ztratí“ ve vysokém obilí boty. A pak se zase najdou. Špinavý ponožky, všechno je v nejlepším pořádku.

 

2. Trénování představivosti. Hlavním cílem je donutit děti chodit. Pokud je dětí více, většinou se vzájemně motivují samy, občas je ale přesto potřeba vytáhnout nějaké trumfy. Tady je první z nich – trénování představivosti. Na silnici se třeba „nastražují pasti“ na auta. Onou pastí jsou bílé „práskací kuličky“ (Pamatujete? Takové ty bílé bobule, po kterých jsme jako malí šlapali.). Nebo se do sebe účastníci výletu trefují „míčky se suchým zipem“. O jaké „míčky“ jde? Samozřejmě o bodláky u cesty! Chmýří z bodláků, a dalších kytek, se pak pouští ve větru. Sněží! Rozumíte? Možností je milion. „Stačí“ se dívat na svět dětskýma očima. Ne, žádný alkohol (ani jiné omamné látky) si s sebou nebere. Pokud tedy nepočítáme příležitostnou plechovku Plzně.

 

3. Dobrodružství za každou cenu. Dalším způsobem, jak donutit děti k chůzi (resp. nevšimnutí si, že chodí), jsou nejrůznější dobrodružné hry. Když jsem šla s nimi, byla jsem „nepřítel“. Máma! Už jde! Schovejte se! Šup – a už se všichni krčili za stromem, ve křoví a v příkopu. Baf! A máme tě! Pokud je to přestávalo bavit – rozdaly se „vysílačky“. Vysílačky? Samozřejmě mám na mysli klacky, které se o deset minut později proměnily v meče. Máma! Haló, jsi tam? Už jde! Kde máte meče? Musíme prosekat cestu! A už se děti hnaly do kopřiv, aby mi „prosekaly cestu“. Pravda, nic pro milovníky klidu, míru a bezpečí.

 

4. Zvířátka. Můj muž se nebojí ničeho. Je to přesně ten typ člověka, co klidně vezme do ruky třeba žábu, ještěrku nebo brouka – a zblízka je ukazuje přítomným dětem. Samozřejmě, ty nevinné tváře tohle „naprosto žerou“ (a nezřídka kdy havěti rovněž nadšeně nastavují prstíky). Super! Mámo, koukej, táta nese kobylku! Nemusím vysvětlovat, že mně uvedená zvířátka moc dobře nedělají – na ruce, ani jinde. O to větší je to (pro ně) samozřejmě zábava. Takže na procházce jsem tím, kdo je těmi sevřenými ručičkami neustále „honěn“.  

 

5. Definice hracího prostoru: Rodič pohybu minimum, děti pohybu maximum. Když můj muž dorazí k cíli, definuje prostor. To znamená (relativně) bezpečný, ohraničený, přehledný kus lesa, kam si na vyvýšené místo rozloží deku a sedí. To je celý. On opravdu – dámy a pánové – celou dobu sedí. A (maximálně) zadává úkoly. Z deky ho nezdvihne ani taková záležitost jako dítě, které jde s počuranými kalhotami u kotníků přes celý les, aby mu oznámilo, že čuralo. Hotová terapie pro „vrtulníkové matky“ (jako jsem já).

 

6. Další klíč k úspěchu: Je jedno co, jak a kde – hlavně, že je to baví. A tím se dostáváme k druhé nejdůležitější (a možná nejdůležitější) poučce celého tohoto článku. Manžel absolutně nehodnotí – dospěláckými měřítky – kvalitu dětského programu a zábavy. Prostě je to baví. Je to v přírodě. Je to bezpečné. Zabaví se u toho. Nepotřebují ho. To je vše. Žádné (moje): Tady na ně svítí! Tady na ně nesvítí! Tady jsou odpadky! Tady to není hezký! Já jsem chtěla dojít támhle! Tohle není vůbec edukativní! A kde je nějaký rozvoj?! Baví je vrtat prstíčkama v písku u cesty? OK, nechť vrtají prstíčkama v písku u cesty. Zabaví je to na půl hodiny? Pokud zní odpověď ano, rozkládá muž deku a neřeší. Někdy z tohoto přístupu rostu, ale pak si musím položit otázku: Co je cílem? Pokud zábava pro děti a odpočinek pro rodiče, pak bych měla vypnout svůj dospělácký mozek a jít si taky kecnout do trávy.

 

7. Sdílení know-how. Dalším klíčem k úspěchu je sdílení know-how. To znamená, podle známé poučky, nechytat dětem ryby, ale naučit je, aby si tu rybu chytily samy. V tomto případě nahraďme „rybu“ třeba toaletním papírem. Na procházce jsem si tak vyslechla: „Vidíš, tohle je lopuch. Tady nám roste toaletní papír. Až budeš potřebovat kakat, nezapomeň si natrhat lopuch… a předtím ještě zkontroluj, jestli na něm není beruška.“ Myslela jsem, že mě „vomejou“. V lese pak lítají děti s kapsami plnými lopuchu – to pro případ, že se jim bude chtít na záchod. Tahle strategie samozřejmě není „bez děr“. Případné nedostatky se však napraví po příchodu domů.

 

8. Lesní hry. Pokud děti nevypotřebují lopuch při cestě na záchod, využijí jej při stavbě domečků a zahrádek pro skřítky. Tahle aktivita je prostě věčná a není potřeba ji představovat. Koncept „domu“ je však pro tříleťáka často hromada kamení, jehličí, šišek a větví. Estetiku (a čistotu oblečení) je proto třeba raději nehodnotit. Zatímco děti budují své „nory“, muž se pustí do stavby cestiček z šišek. V podstatě jde o to, že si „oplotí“ šiškami „svůj prostor“ okolo deky, do kterého se smí pouze po „zvednutí závory“ (z klacku) nebo po „vyřčení hesla“. Samozřejmě je to neuvěřitelně baví – a manžel si může v klidu sníst sušenky. Vážně jste si mysleli, že jsou jen pro děti?

 

9. Team spirit. Pomyslnou červenou nití veškerých aktivit je budování týmového ducha. Muž při procházce zásadně dodržuje filosofii „všichni jsme na jedné lodi“, přičemž se mezi s sebou s dětmi oslovují jako „kamarádi“. Kamaráde! Podívej! On spadl, musíme na záchrannou misi! A jde se pomáhat chlapečkovi, který skončil ve křoví. Tahle filosofie má samozřejmě velký přesah. „Kamarádi“ spolu drží i po příchodu z procházky. A tak se nejednou stalo (když někomu „rupou nervy“), že nejedno dítě zahlásí: „Nerozčiluj se, to je náš kamarád!“. Stěrka jako z filmu.

 

10. Odměna. Odměnou pro děti je oběd (true story). Odměnou pro dospělé je dětský spánek  – pokud si s nimi ještě nějaký dobrovolník dá odpoledne triatlon, dva fotbalové zápasy a wrestling. Ale to je zase na jiný článek.

 

P.S. Samozřejmě, výše uvedené triky nejsou ideální – a patrně ani neodpovídají většině chytrých výchovných příruček, zásadám pohybu v lese, ochrany divoké zvěře, dětské hygieny a podobně. Vše na vlastní nebezpečí! Něčemu však odpovídají: Zachování si zdravého rodičovského rozumu – alespoň tak, jak to funguje nám. Pokud se vám něco z výše uvedených triků líbí, zkuste a uvidíte. A pak mi napište, jak to šlo ;-) A pokud máte nějaké další, přidejte je do komentářů pod článek!

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now