Pět skvělých míst v Praze, kvůli kterým nelituju, že jsme se stěhovali

August 29, 2017

Prázdniny se pomalu chýlí ke konci, a to znamená jediné: brzy začne školka!!! Než se ovšem – ve všední den dopoledne – roztančím v obýváku v rytmu samby, bouchnu šampaňské a z balkónu začnu házet konfety (což běžně dělám, když mě něco strašlivě rozesmutní), cítím potřebu oficiálně zhodnotit naše první léto s dětmi v Praze.

 

Jak jsem psala, když jsme odcházeli z hlavního města České republiky, byli jsme s manželem svobodní a bezdětní. Naše šedivé dny sestávaly třeba z dlouhých večerů s přáteli, nakupování v obchodech s dospěláckým oblečením, tichého rozjímání v bublinkových vanách a dalších nudných aktivit, které samozřejmě zcela blednou v porovnání s vytahováním Tic Tacu za jízdy v autě z dětského nosu. Žili jsme zkrátka úplně jiný život. Z cest po Evropě jsme se vrátili na jaře tohoto roku, aby se naše tehdy tříčlenná rodina mohla rozrůst o jednoho dalšího člena – nyní našeho skoro čtyřměsíčního syna, a abychom si zase po čase trochu užili domoviny. Až na několik drobných zklamání, jako třeba kontakt s úřednicí na přepážce č. 6 oddělení cestovních dokladů městské části Praha 7, musím konstatovat, že stěhování byl dobrý tah. Ovšem, lhala bych, kdybych tvrdila, že nám Itálie – naše poslední destinace – nechybí. Mně osobně chybí nejvíc pláž a moře (opomenu-li přátele a skvělé jídlo). Člověk totiž nemusel být ohledně dětského programu příliš kreativní. Prostě jsme se sbalili a šlo se. Já kapučínko, dcerka „bejbyčínko“, k tomu deka, hromada formiček, sluníčko a výhled na šumějící moře. Nic víc jsme nepotřebovaly. V Praze už musím naše aktivity více promýšlet, což mnohdy také není na škodu. A co nás tedy zatím nejvíce zaujalo? Tady je seznam (zatím) top pěti míst, kvůli kterým nelituju, že jsme se stěhovali.

 

 

1. Stromovka a Trója. Tahle dvě místa jsou pro mě zatím na prvním místě. Nádherný rozlehlý – a trochu divoký – park Stromovka a protilehlá Trója se zámečkem, ZOO a cyklistickou stezkou. Sice jsem to tady předtím znala, ale teprve s odstupem času člověk ocení ten pokrok, který navíc ještě podtrhl onen podnikavý student, co mi při jedné porod vyvolávací procházce příznačně prodal domácí nanuk s názvem „Do pusy“. Místo se zkrátka radikálně změnilo k lepšímu. Touha vyzkoušet cyklistickou stezku nás po čase zase vyhnala na kolečkové brusle a dcerce jsme koupili kolo – ke kterému mám ovšem, vzhledem k incidentu s krycím označením „chci kolo – chci pěšky – chci kolo – chci pěšky“, poněkud ambivalentní vztah. Cyklistická stezka vede daleko, až nám přestane upadávat jedno z přídavných koleček, tak snad i zjistíme, kam. Hospody okolo cesty však mají pivo, zmrzlinu i trampolínu, takže tady je vše v naprostém pořádku. Až do listopadu je navíc u vchodu do ZOO umístěna Art & Food ZOOna, kde se lze najíst na nábytku z palet, který je teď v Praze indikátorem velkých očekávání.

 

2. Řeka Vltava. Na řeku koukáme z okna, což mě nesmírně provokuje. Řeka v Praze, to je totiž celá plejáda aktivit, přehlídka cizích životů, a o víkendu něco jako cirkusové představení. Každou sobotu to u nás při pohledu z okna vypadá asi takto: „Jede, jede JAZZ, šup a už je pryč.“, „Jede, jede SWING, šup a už je pryč.“, „Jede, jede VÝLET DO ZOO, šup, a už je pryč.“, „Jede, jede LUXUSNÍ RESTAURACE, šup a už je pryč.“, „Jede, jede MÁVAJÍCÍ JAPONCI, šup a už je pryč.“ Je to trochu jako running sushi, jenže na vodě. Tohle jsem samozřejmě nemohla nechat bez odezvy, a tak jsme se s dětmi v průběhu prázdnin vypravili taky na lodičku „zamávat domečku“. Jinými slovy – s Paroplavbou z Císařského ostrova na Rašínovo nábřeží a zpět. Musím říct, že to byl parádní výlet! Po cestě uvidíte naprosto všechno, co Praha nabízí, a dozvíte se třeba i takové zásadní – existenční – informace, jakože na Kampě právě vystavuje obuvní guru Sexu ve městě, Manolo Blahnik! Kde, že ty loňské sněhy jsou. Pravda, při plavbě zpět už nadšení posádky značně opadlo – koneckonců, zkuste někdy nějaký film pustit dětem dvakrát.

 

3. Maluj a Artpark. A nejrůznější výtvarné aktivity všeho druhu, které mě zachraňují před každodenním (ranním): „Maminko, já chci něco vyrábět!“ Vyrábíme každý den. A když dojdou nápady, s povděkem sahám do široké pražské sbírky. Stačí sledovat akce pro děti od nejrůznějších galerií, ale třeba i místa, jako je kavárna Maluj. Zatímco Artpark naleznete v ušlechtilé Galerii Rudolfinum, Maluj je malá kavárnička na Vinohradech, která kromě obligátního kavárenského sortimentu nabízí i – hlavně – něco navíc. Každý návštěvník si tady může pomalovat vlastní hrníček, květináč, vázu, talíř, sošku a tisíc dalších předmětů z keramiky. Nemusíte se tedy bát, že byste si odtud odnášeli vámi vytvořený děravý hrnek o (nezamýšleném) tvaru staré boty. S dítětem jsme tak vytvořili flekatý hrnek a ještě flekatější solničku a pepřenku. Že kavárna rozhodně není jen místem pro děti, potvrzovala toho času i skupina manažerů na teambuildingu, kteří se v nově nalezeném „výtvarném střevě“ přímo vyžívali. Od jejich stolu jsme tak při každém zazvonění telefonu (neboť se tam skupina patrně zdržela déle, než by měla) slyšemĺi: „Já jsem ještě na meetingu. Pošlete mi to do e-mailu, prosím.“ Dítětem je zkrátka člověk i ve stavu své produktivní kravatové dospělosti.

 

4. Muzea. Nemalým překvapením pro nás byla i zdejší muzea. V Muzeu hudby jsme byli na výstavě „Hudba a pohádka“, po cestě jsme se zastavili na zmrzlině ve Werichově vile a prošli si Kampu. Nádherný den! Co nás ale opravdu nadchlo, bylo Zemědělské muzeum, kde mají úplně nové expozice, včetně projížďky traktůrkama mezi traktory a panoramatické střešní zahrady se suverénně nejpěstěnějším pažitem v Praze. Dokonce si tady můžete objednat i místo pro piknik. Takhle si představuju muzeum. Žádná nuda! Pravda, můj úsudek je značně ovlivněn faktem, že miminko v kočárku celou dobu spalo, což veškeré společné zážitky zalévá sluncem, i kdybychom šli zrovna na exkurzi na skládku.

 

5. Výhled z Pražského hradu. Ať už na Hradě zrovna straší kdokoli, procházka Letenskými sady až k Hradu a výhled z náměstíčka před hlavní vstupní branou přes střechy Malé strany na celé město pro mě vždy byl jedním z hlavních motivů, proč se do Prahy vracet. Je to tady zkrátka dech beroucí. Sousední panoramatický Starbucks je pro mne navíc symbolem toho, že tady se velikosti kávy zase vracejí do starých dobrých kolejí. S „nekřesťansky“ (nebo spíš „neitalsky“) velkým kelímkem „take away“ (Mamma mia!!!) se zase cítím jako doma. Ironii toho, že k tomuto pocitu pod ústředním symbolem české státnosti potřebuji plastový kelímek od amerického řetězce, raději pomíjím. Nomád ve mně zkrátka zůstane.

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now