Cestování s dětmi – MHD nebo auto?

September 7, 2017

 

V dobách, kdy jsem neměla děti, ve mně červená na semaforu nebo zácpa nevzbuzovaly žádné velké skandální emoce – snad jenom, pokud člověk opravdu někam spěchal. Dnes je to jinak. Jelikož s dětmi jezdím autem poměrně často, a nejčastěji v roli řidiče, jsou pro mě přejezdy ucpanou Prahou mnohdy výletem do úplně jiného světa. V tomto světě, jakmile se za námi zavřou dveře našeho automobilu, vládne především určitá forma pasivního zvukového násilí, které se skládá z CD s českými lidovkami, pláče miminka a hlasitých otázek a požadavků staršího dítěte. Neříkám, že je to tak pokaždé, neříkám, že prostor uchvátí vždy všechny tři zvukové sety naráz (uchvátí), ale děje se tak poměrně často. Zvláště ve chvílích, kdy je přerušena plynulá jízda – typicky na semaforech, přechodech, zácpách a kolonách. V tu chvíli mě přepadne panika, koukám po okolních vozech, hypnotizuji ty přede mnou, propichuji očima červené světlo. Ať už to ---- jede! Taky to znáte?

 

Navzdory cirkusu na kolečkách, který si s sebou autem pravidelně vezu, nemám moc v lásce městskou hromadnou dopravu – a opravdu smekám před všemi maminkami, které to v „hromadce“ s dětmi umí. Já to neumím. A navíc mě stíhají představy, že mé počínání každého ze spolucestujících výsostně zajímá (většinou nezajímá). Neumím například bez problémů nastoupit, ani vystoupit. Dokonce ani do nízkopodlažní tramvaje. Skoro vždycky se něco stane. Dítě ztratí botu, spadne mi deštník, kočárem někomu přejedu nohu (nebo psa), nastupuju do špatných dveří, špatným směrem, zapomenu dát jakési znamení, atd. – prostě totální tragédie. Když mám jet ve městě někam tramvají, autobusem nebo metrem, rosím se zkrátka po celém těle. MHD – to je jako malá stezka odvahy.

 

V autě si veškerou svoji džungli, včetně nejistých výchovných výkonů, vezu za zavřenými dveřmi. Pokud vedle nás zrovna nestojíte na semaforu, a dcerka si nehraje se stahováním okýnek, nemáte absolutně tušení, co se u nás v autě děje. Třeba, že jsem právě v panice omylem postříkala dítěti repelentem dudlík (na svoji obhajobu musím říct, že jsem svůj přehmat včas odhalila). S automobilem jsem navíc soběstačná. Můžu děti sama naložit a vyložit, můžu si většinou dojet, kam chci a nemusím nikoho žádat o pomoc. Věta „Prosím Vás, pomůžete mi s kočárkem?“ mě totiž opravdu děsí (Jsem jediná?). Opravdu ráda bych vystoupila sama! Věřte mi! Ale mám dítě – můžete mi pomoci? Nezbývá, než spekulovat, proč si při jejím vyřknutí připadám společensky vyloučeně. Samozřejmě, 90 % spolucestujících vám rádo pomůže, ale kdo se už nesetkal s tím, že se půlka z nich předtím raději zadumaně zahloubá do knížky nebo mobilu, rozhodne se najednou vystoupit vzdálenějšími dveřmi, nebo prostě dělá, že neslyší, takže vaši prosbu musíte skoro zařvat? Nedej Bože, když se ocitnete v prázdné tramvaji?! Ve spoustě případů mi tak nakonec pomáhá ta nejméně vhodná osoba – třeba důchodce, starší paní s velkou taškou, jiná maminka. Cítím se tak hloupě! Zkrátka a dobře, jestli mě něco znovuobjevený život ve městě přinesl, tak je to velké sympatizování lidmi na vozíčku. Jakpak se asi musí jezdit „emhádéčkem“ jim?

 

Další věc je tolerance. Chápu, že o paviána visícího v uličce hlavou dolů určitě nikdo nestojí, a výchova dětí směrem ke klidnému sezení na sedačkách je pro přežití v městské společnosti naprosto nutná (i z bezpečnostních důvodů), nicméně práh iritace začíná u některých lidí velmi nízko. Někomu stačí třeba jen plačící miminko, aby po vás šlehal očima blesky celou cestu. Navíc, čím více jsem ze situace nervózní, tím menší existuje pravděpodobnost, že se mi dítě podaří rychle utěšit. Nakonec jsem se naučila, že vždycky je lepší raději vystoupit o dvě zastávky dříve, než čelit narůstající intenzitě pohledů. Nedávno jsem tak půl hodiny uspávala v parku, než jsem se opět odhodlala nastoupit mezi normální lidi. Všimli jste si, že se spícím dítětem v kočárku si matka připadá jako superhrdinka? Posilněná, plná energie, jako by mohla dobít celý svět – včetně té hloupé cesty tramvají!

 

Dobrodružství na nás samozřejmě čeká i v autě. Kdo koneckonců nezažil přelézání mezi sedačkami (pokud tedy neřídíte), kojení v jogínských polohách za jízdy, houpání vajíčkem nebo zběsilé googlování bílého šumu? Někdy bych si skutečně přála sedět u pultu dispečinku kamer dopravní policie. Myslím, že v našem případě se musí celkem bavit.

 

Na druhou stranu, ať už jsou nástrahy přesouvání se s dětmi jakékoliv, pořád si myslím, že to za to stojí. Nerada setrvávám na jednom místě. Jsem toho názoru, že děti mají vidět ze světa co nejvíce. I když je k tomu zapotřebí více energie, než když cestuje člověk sám. A někdy vás nakonec ty přesuny s dětmi i něco naučí. Za sebe považuji za převratné zjištění (navzdory tomu, co jsem právě uvedla), že někdy nemusíme dojet taky nikam. Je to v pořádku. Někdy jsou věci tak, jak jsou, děti zkrátka nemají náladu, a já s tím nic nenadělám. OK, jedeme domů. Říkám tomu (poněkud nadneseně) „meditativní přínos mateřství“. Do stejné kategorie patří i zjištění, že s pláčem občas – přes veškerou snahu – rovněž nic neudělám. Zvlášť, pokud řídím. Soustředím se na nejbližší cíl – je to benzínka? Další zastávka? Kolik mám času na utěšování? Můžu někomu zavolat, že dorazíme později? S dětmi platí jediná logika, přítomnost.

 

P.S. Zkuste mi to připomenout, až budu zase stříkat dítěti dudlík repelentem, v autě se bude mísit křik s lidovými písněmi a já si budu přát, abychom dneska do školky nezaspali…

 

A jak to máte vy? Čemu dáváte přednost? MHD nebo autu? A jaké jsou vaše „uklidňovací“ strategie?

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now