Dovolená v Itálii: návrat do (hezké) přečtené knížky

October 5, 2017

 

 

Je to už čtrnáct dní, co jsme se vrátili z našeho „návratu“ do Itálie. Pocity? Hodně zvláštní. Jako když otevřete knihu, kterou jste už jednou četli. Místa, postavy a jejich osudy tam najdete stále. Stále ten příběh zbožňujete. Stále byste jej doporučili i ostatním. Jen – už jste to jednou četli. Na jednu stranu je to trochu smutné. Žádné další pokračování nebude, poslední kapitola skončila. Na druhou stranu mě to naplnilo nadějí. Na světě je ještě tolik nepřečtených knih!

 

Jako všechny návraty byl i ten náš poněkud nostalgický – někdy až moc. Alespoň jsme však díky této atmosféře nevnímali, co se okolo nás děje – a co by jiní pravděpodobně označili za ukázkovou dovolenkovou katastrofu. Třeba miminko vygradovalo svoji zálibu v nočním bdění. Moje noci se tak skládaly z téměř nepřetržitého kojení, pozorování týravě rozverného dítěte a uspávání. Občas nám do toho vstoupil vrčící zvuk potrubí, který se vracel každou hodinu jako upomínka všeobecné kvality bydlení v této zemi. A také počasí se rozhodlo, že během našeho pobytu splatí veškerý svůj letní dluh dešťových srážek, což mělo za následek nejen nízké teploty, na které jsme nebyli úplně vybaveni, ale i moji alergickou reakci na jedinou dostupnou teplou deku v našem apartmánu (alergii mám tak jednou za rok). Dále se mi rozbil foťák a službu vypověděla i ruční brzda u našeho auta, což se v příkrých křivolakých uličkách ligurských vesniček velice hodí. Zkrátka, když se daří… Jako by nám Itálie říkala: „Hele, dobrý, už jste si užili dost!“

 

Na druhou stranu jsme i přes můj permanentní zombie-stav a nevlídné počasí docela hodně cestovali. Kromě Lerici a San Terenza, kde jsme bydleli, jsme navštívili naši oblíbenou divokou pláž ve Viareggiu, z kouzelné oblasti Cinque Terre vesničky Portovenere a Monterosso al Mare a dále po pobřeží slavné Portofino a malované Camogli. Navíc jsme skoro vůbec nemuseli vařit! Každý den jsme jedli u někoho z našich přátel a naše děti neustále dostávaly nějaké dárky. Pominu-li, že jsme si domů přivezli celý nový pokojíček hraček, kvůli kterému patrně budeme muset vybourat jednu zeď, byl náš pobyt alespoň z tohoto úhlu pohledu zalit sluncem.

 

Velice zvláštní ovšem bylo otevřít tu přečtenou knížku s novým miminkem v náručí. Jako by se vše, co se za poslední tři roky odehrálo v Itálii, najednou vůbec nestalo. Anebo naopak, jako by se vše, co se odehrálo, stalo i s ním. Absolutně jsem si nedokázala představit, že náš chlapeček tady s námi u tohoto italského příběhu nebyl. Nikdy neviděl moře, nechodil do italské školky, neběhal po pláži s anglicky mluvícími kamarády. Je to až neuvěřitelné, že za těch pár měsíců naší nepřítomnosti, se začal odehrávat jeden velký nový život, který teď zcela zabírá naši současnost. Možná, když se na svět díváme po boku našich dětí, musíme nevyhnutelně konstatovat, že na minulosti vlastně tolik nezáleží. Minulost má jen takovou hodnotu, do jaké utváří naši přítomnost. Jsem vděčná, že jsme žili v Itálii, odvezli jsme si spoustu zkušeností, zážitků a znalostí, ale nemá cenu se nad tím rozplývat, nebo litovat. Teď je třeba číst, a psát, zase nový příběh.

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now