Rodič-vyjednavač nebo rodič-atentátník? 10 strategií příchodu a odchodu ze školky

October 14, 2017

 

 

Občas se nám podaří dorazit do školky dřív. To znamená 8:15. Přičemž rodiče mají čas dovézt dítě do této rané vzdělávací instituce až do 8:45. Tím se mi naskytne půl hodinový časový interval pozorování na téma „Jak odložit dítě ve školce, aniž by se poškodilo dítě nebo odkládající“. Nebudeme si nalhávat, že rodičův odchod ze školky je snadná věc. Existuje pouze jediná skupina rodičů, pro které je to naprosto snadné – a já jím naprosto závidím. Většinou je to tak, že se jedná o vysoce citlivou záležitost. Rodič si s sebou totiž nese svůj „pytlíček viny“, který se snaží více či méně obratně schovat třeba za „mám hodně práce“, a dítěti se pochopitelně moc nechce. S chlebodárcem je přece doma taková psina! Proč musíš do práce? Co tam budeš dělat? Proč musím do školky? Nechce se mi! Kdy pro mě přijdeš? Myslím, že to všichni velice dobře známe. A jelikož se tváříme, že jsme „děsně dospělí“, snažíme se vymyslet „odkládací strategie“, které by byly pro všechny zúčastněné co nejpřijatelnější. Vím to. Proč se tam s ní asi každé ráno krčím na té malé židličce u stolečku s plastelínou půl hodiny, a někdy i déle, až do rozcvičky, písniček a ranního kalendáře? Protože jsem nepoučitelná. Rodič-vyjednavač.

 

Jaké „odkládací strategie“ jsem tedy ve školce odpozorovala?

 

1. Rodič-atentátník – nebo též rodič-profesionální odkladač/pokladač min. Je to ten typ rodiče, co mu někdo kdysi poradil (a já jsem mezi ně také chvíli patřila), že nejlepší je „odložit a zdrhnout“. Ponechat dítě mezi dveřmi, ti schopnější mu ještě zvládnou sundat i bundu, ale jakmile se dívá jiným směrem, nebo se otočí, okamžitě zdrhám. Je to hrozná strategie. Ale nikoho za to neodsuzuju. Po cestě do auta si většinou rodič nadává, jaký je to idiot, že tam svoje dítě zase takhle zanechal, zatímco dítě zmateně hledá svého stvořitele, a ptá se – zcela logicky – kam ta maminka zmizela? Často následuje pláč, který rodiče týravě doprovází až k autu. Já jsem tohle také párkrát zkusila, ale pak mi jedna dobrá duše vysvětlila, že důvěru mezi sebou a dcerkou posílím spíše tím, že jí skutečně oznámím, že odcházím a hezky se s ní rozloučím. Je to zdlouhavější, ale cítíme se u toho obě mnohem lépe. Čímž se dostávám ke strategii č. 2.

 

2. Rodič-pytlík viny – nebo též rodič-kajícník někdy přecházející až do rodiče-vyjednavače (hlavně se sebou). Já osobně jsem se školkou nikdy problém neměla. Školku jsem zbožňovala! Bylo to poslední období mé neposkvrněné asertivity, kterou později další vzdělávací instituce, a život, úspěšně osekaly. Psycholog by řekl – se školkou musíte být v pohodě hlavně vy! Jasně, že jsem s ní v pohodě! To místo zbožňuju! Proč mi ale tak dlouho trvá, než se rozloučím? Jsem z těch rodičů, co tam se svým dítětem na koberci vysedávají klidně tři čtvrtě hodiny, než si jsou stoprocentně jistí, že mohou odejít. Ano, už jsem tam byla i celý den. Hlavně ze začátku. Pomohlo to. Ale svého ranního intervalu se zatím nedovedu vzdát. Celou dobu většinou s dcerkou vyjednávám o chvíli, kdy se zvednu, a odejdu. Prodlužuji čas, vymýšlím situace, dojednávám detaily. Nakonec jí dám „posledních pět minut“ (většinou je to tak patnáct), přičemž se domluvíme, které paní učitelky ruku bude držet při mém odchodu. Funguje to. Nepláče. Dokonce si myslím, že si moji pozici i užívá! Komu to rozloučení nakonec trvá déle?

 

3. Rodič-korupčník – ano, uplácet se nemá a všechny rodičovské příručky, včetně těch militantních, alternativních, postmoderních, industriálních, kontaktních i bezkontaktních, by vám to patrně poradily také. Neuplácejte! Dítě si na to zvykne a už nikdy nebude chtít dělat nic ze své vlastní vůle! Takže jakou barvu té lentilky budeš dneska odpoledne miláčku chtít? Zase růžovou? Pět lentilek? OK, uvidíme, co s tím může maminka udělat. Tak, ale teď už jdi. Ano, lentilky dostaneš. Ano, růžové.  To jsem já. Včera ráno. Všechny rodičovské příručky se mohou jít zahrabat, když se dítěti nechce do školky, vy máte za deset minut zubaře a zoufale potřebujete, aby to dneska šlo rychle. Zatím mě to stojí jen pět lentilek. Jak to bude vypadat v pubertě, to nevím. Ano, ženu se do rodičovského pekla!

 

4. Rodič-nadšenec – nebo též rodič-profesionální odvaděč pozornosti. Vynalézavost těchto rodičů nezná mezí. Někdy je sledují přímo s otevřenou pusou. Neuvěřitelní lidé! Měli by psát knihy, vymýšlet příběhy, scénáře k velkofilmům! Poznáte je snadno. Mají v očích neskutečné nadšení. Jejich hvězdičky září ještě víc, než ty dětské o Vánocích. Každý příchod do školky je vybídkou k velkolepé oslavě na téma: Hele, Janička! Není to Janička?! Bože, to je Janička! Tu máš přece tolik rád! Utíkej si s ní hned hrát! (Zatímco rodič zahajuje ve dveřích jednohlavou mexickou vlnu, třískne Janička synka dvakrát po hlavě lopatkou, vrazí mu do ruky oškubanou Bárbínu a omráčeného to sváže stuhou z gymnastiky do kouta. Rodič odchází.) Zdrojem pokusu o nakažlivé rodičovské nadšení nemusí být jen Janička. Může to být třeba lego (to většinou funguje), plastelína, puzzle, umyvadlo, dveře… prostě cokoli, co na chvíli odvede pozornost dítěte od „tvrdého faktu“, že maminka musí odejít. Přiznám se, občas to taky dělám. Občas to dělají i učitelky. A občas to vlastně děláme úplně všichni. Nejen ve školce.

 

5. Rodič-tyjátr – nebo též rodič-milovník dramatu. I tohle je kategorie, ve které se občas nechtěně ocitnu. Mnohem lepší je však pozorovat ostatní. Někteří drama přímo vyvolávají. Jejich „pytlík viny“ je totiž natolik plný, že si prostě nemohou pomoct. Áno, lásko, já se vrátím! Miluju tě! Nezapomenu na tebe! Miluju tě! Pusinko! Dej mi ještě pusinku! Miláčku! Budeš mi tolik chybět! Některé děti dokonce přicházejí do školky docela v pohodě. Po rodičovském uměleckém ztvárnění aktu loučení se jim však začnou podlamovat kolena, uvědomí si „vážnost situace“, přičemž následuje loučící scéna jako z telenovely, završená učitelským strháváním dítěte z náruče láskyplného rodiče, který má za pět minut v centru manikúru. Hrůza! Ne, nechci si teď z toho dělat legraci. Už jsem to zažila také. Je to to nejhorší, co může rodiče ve dveřích školky potkat. Scéna, které se všichni intuitivně vyhýbáme. Moment hrůzy, na který budeme myslet celý den. Možná i rok! Dnes mi už můj hlas v hlavě (taky je máte?) umí napovědět: Vypadni hned, anebo si to dítě vezmi s sebou! Už jsem si ho s sebou jednou takhle vzala (v Itálii). Bylo to strašné. Blbé ráno. Tomu nikdo nemůže rozumět. Zítra to zkusíme vymyslet lépe.

 

6. Rodič-strašák – ano, někteří skutečně jako strašáci vypadají (po probdělé noci s kojencem nebývám výjimkou), nicméně takhle to nemyslím. Rodič-strašák totiž své děti permanentně straší. A pokud ne sám sebou, vezme si na pomoc třeba… tatínka! Tak už běž! Běž si hrát! Nech mě jít! Tatínek se na tebe bude moc zlobit! Ano, tatínek hlavní postava Stop hrůzy, díl č. 286, kvůli kterému kontroluji prostor pod postelí dodnes. A když to není tatínek, je to nějaký bubák, čaroděj, ježibaba, krtek Zdeňka Milera, prostě kdokoli a cokoli, co funguje a nahání hrůzu. No, já nevím. Každopádně, strategie to je. Do dalších komentářů se raději pouštět nebudu, neb na to nemám potřebné zkušenosti, vlastní e-book, koule ani diplom.

 

7. Rodič-racionalizátor – tenhle rodič je vlastně docela fajn. Snaží se věci vysvětlovat. Popisovat. Racionalizovat. Občas se přistihuji, že to rovněž dělám (protože jsem řekla, že tenhle rodič je docela fajn). Rodič-racionalizátor používá věty jako: Musím do práce, abych vydělal peníze. S penězi se platí základní potraviny denní potřeby, dovolená u moře, pleny a máslo. Jelikož se všichni shodneme na tom, že potřebujeme jíst, odpočívat, nechceme neustále prát pomočené prostěradlo a blíží se Vánoce, nemůžeme si dovolit být bez peněz. A peníze jsou v práci. Já teď půjdu do práce. Ty půjdeš do školky. Proč? Protože v práci nejsou žádné hračky, děti ani hodný šéf. Tohle najdeš ve školce. A já tě chci uchránit reálného života, co nejdéle to půjde. Rozumíme si? Dítě samozřejmě absolutně nerozumí. Nicméně kombinace upřímné snahy o vysvětlení a nudy z téhož většinou zapříčiní, že si mezitím samo začne hrát s nejbližším legem. Bla, bla, bla. Mise splněna.

 

8. Rodič-v zastoupení – tenhle rodič je pro mě naprostou záhadou. Většinou se nikdy neobjeví. Zastupuje ho chůva, babička nebo autobus. Ve školce je třeba kluk, který jezdí každé ráno autobusem (je tam dozor). Sám. Nepláče. Hraje si. Je (asi) v pohodě. Co s ním doma jeho rodina dělá, absolutně netuším. Ale někdy se musím zeptat.

 

9. Rodič-profesionál – blížíme se do vysněného finále. Rodič-profesionál je cílová destinace všech rodičů. Rodič, který je nad věcí. Ví, co chce. Jde si za tím. Řídí se instinkty, které však naprosto přesně kopírují výsledky nejlepších výzkumů o výchově na světě. Nic nečte. Ale je prostě skvělý. Je to jako ten duhový jednorožec, kterého nám do příchodu milénia neustále všichni předhazují. Je to náš ideální obraz na Facebooku (pokud jste měli dítě ve třiceti), YouTube (ve dvaceti) a v hlavních zprávách (v šedesáti). Je to sen. Jednou jsem takového rodiče viděla. Maminka přišla se synkem do školky, svlékla mu bundu, pomohla mu do bačkůrek, syn jí objal, dal jí pusu, a pak se radostně rozběhl k první skupince dětí ve třídě. Jak to udělala? Seděla jsem jako opařená. Za sebou už patnáct minut u stolu s plastelínou. Jak to udělala?!!!!

 

10. Dítě-profesionál – nezbytným parťákem rodiče-profesionála je dítě-profesionál. To byl přesně tenhle chlapeček. Prostě mistr světa příchodů do školky. Obětí, pusu mamince a radostné čau. Když nad tím ale tak přemýšlím, kategorie dítě-profesionála je určitě mnohem častější, než kategorie rodiče-profesionála. Většina dětí nemá na začátku ke školce žádný vztah. Ten vztah mu pomůžeme vyrobit až my, rodiče nebo učitelé. A protože věřím na sebenaplňující se proroctví, ráda bych viděla všechny děti jako děti-profesionály. Ty, které to „mají v hlavě srovnaný“, ve školce je to baví, příchody zvládají levou zadní, jsou samostatné a šťastné (nebo jsou prostě takové, jaké jsou). Všechny děti takové jsou! Jen jim občas musíme pomoci. Anebo jim to alespoň nezkazit. Kéž bychom byli dokonalí! Ale to by zas byla nuda. A nebylo by o čem psát :-)

 

Jakou „odkládací strategii“ používáte vy? Tento výčet určitě není konečný, ani absolutní, tak jej prosím berte s nadsázkou ;-)

 

P.S. „Odkládací“ asi není úplně hezké slovo. Jenže si nějak nemohu vzpomenout na žádné další, které by akt příchodu dítěte do školky a odchodu rodiče ze školky lépe popisovalo. Myslím, že by se do mě klidně mohl pustit nějaký lingvistický psycholog (určitě by toho našel). Tak se na mě za to slovo nezlobte. Děkuji!

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now