Děti ve městě

June 19, 2018

 

Před několika měsíci jsem se rozhodla, že si dám od blogování pauzu. Náš chlapeček špatně spal, měli jsme celkově poměrně náročný režim a já měla pocit, že na psaní tohoto blogu potřebuji klid, nadhled a pohodu – přesně ty podmínky, které se mi nedostávaly. Dnes dopoledne, o několik měsíců později, jsem ukončila rozhovor se svojí zubařkou výkřikem: „Ježišimarijá, pardón, já vám musím zavolat později!“ V pozadí byl přitom slyšet řev dítěte zalomeného pádem pod otevřené dveře myčky – nohy na dveřích, hlavu pod nimi. Otevřít myčku dokořán, sednout si na dveře a následně pod ně spadnout mu zabralo jedno otočení zad během mého pátého neúspěšného telefonického pokusu o objednání se k zubaři. Naštěstí se mu nic nestalo. A končím. Klid, nadhled a pohodu nenaleznu nikdy. Pokud jsem svoje příspěvky na blog odkládala proto, aby nebyly příliš depresivní, sarkastické, sebeironické, sebemrskačské – a mateřsky-pravdivé, pak s tímhle svým záměrem končím. Je načase vrátit se k realitě.

 

A každodenní realita života ve velkoměstě s dětmi je, nadneseně řečeno, velice pestrá. V první řadě si se dvěma potomky na rukách, na zádech a někdy i na hlavě stále více uvědomuji, jak zkreslený můj pohled na mateřství a město vlastně byl. Zase jsem neměla ani ponětí. Představovala jsem si to možná trochu jako „Sex ve městě“, jen s tím rozdílem, že hrdinka mého příběhu má děti. Není se čemu divit – když jsem Prahu opouštěla, byla jsem bezdětná a mohla jsem si užívat všeho, co záře světel velkoměsta nabízí. Nikdy jsem nevěnovala moc pozornost tomu, jak náročné je někdy nastoupit s kočárkem do tramvaje, nebo že matky nejsou jen prapodivné existence držené v rezervacích zvané „dětské koutky“, ale že většina z nich má dokonce mozek, některé i vysokou školu. Proč by mě to zajímalo? Můj pohled byl smrsknut do stereotypů „klidně se procházející maminka se spícím kočárkem, která je naprosto spokojená se zenovým stavem svého bytí“ a „úplně vylízaná osoba v pobryndaném tričku, která není schopná se bavit o ničem jiném, než o vylučovacích procesech svého dítěte“. Tak blbá jsem byla. Ale vlastně si to nevyčítám, určitě nejsem a nebudu jediná. Pouze se pozastavuji nad tím, jak málo informací se k nám „před tím“ a vlastně i „po tom“ (protože matky ke stereotypům přispívají trochu taky – ať už vědomě či nevědomě) dostává.

 

Takže jaký je – z mého pohledu – život s dětmi ve městě?

 

Maminky podle mě musí ve městě aktivity pro své děti více hledat. Když jsme žili v Itálii (a byla to vesnice), bylo to snadné. Někdy stačilo se jen sbalit a vyrazit na pláž – kruhy pod očima schovat pod brejle, usadit se na rozmlácené plastové židličce v plážovém baru a s kapučínem v ruce pozorovat dítě, jak běhá nadšeně sem a tam po písku. Nejlepší byly teplé dny před sezónou – takový duben a květen, to byla pohádka. Ve městě se musí za přírodou, nebo smysluplným programem, velmi často dojíždět. Příroda většinou není před domem. A nabídek k zaplnění volného času je zase tolik, že než si člověk vybere, oddělí ho od cíle odpolední kolona. Přitom děti jsou jednoduché. Stačí jim málo, ale to málo mají nejraději před nosem. Nepřestávám proto ve svém okolí obdivovat rodiče, kteří v téhle betonové džungli dokáží skvěle žít – a skvěle si to užít. Největšími hrdiny totiž nejsou z mého pohledu ani tak ti, kteří odejdou do zahraničí nebo cestovat. Paradoxně mi to v mnoha směrech s malými dětmi přijde i jednodušší. Největšími hrdiny jsou u mě ti, kteří zvládnou své ratolesti plnohodnotně vychovávat v každodenní realitě velkého města.

 

Respektování přirozenosti našich potomků dá totiž mezi betony pěkně zabrat. Poníženě se proto omlouvám všem rodičům, na které jsem dříve nahlížela jako na totální exoty. Teď jsem tím exotem já a není to vůbec jednoduchá role. Při pohybu ve městě mám totiž často pocit nepatřičnosti a toho, že jako maminka s dětmi bych se měla nejlépe držet někde okolo pískoviště a raději nevstupovat do výsostně dospěláckých prostor, jako je banka, úřad, restaurace nebo kavárna bez dětského koutku. I když se moje děti chovají zrovna slušně, přesto mám pocit, jako bych do místnosti právě vnesla tikající výbušninu, na které spočinou zděšené pohledy všech zúčastněných. Kdy asi vybuchne? Ne, že bych ten zděšený pohled neměla taky, ale – jestlipak se naučíme s dětmi jako společnost zase žít? Brát je jako normální součást existence. Ano, řvou. Mají prdy. Nebo blbej den ve školce. Anebo je na stole modrá váza, potkali psa a máma jim nedovolila sežrat kámen. Někdy zkrátka, my rodiče, nemáme jinou možnost. Musíme i za těchto okolností absolvovat cestu MHD, musíme jít do banky, nebo do zaměstnání svého partnera, a přinést s sebou na těle bombu. Naštěstí musím říct, že se situace lepší a začínáme se vzájemně tolerovat. Protože izolace dětí od společnosti (a těch, kteří se o ně starají – a věřte, že ti si opravdu rádi někdy oddechnou) nám ke vzájemnému pochopení nepomůže.

 

Mateřství ve městě by možná slušelo obecně méně hysterie a více porozumění. Nestavět je na piedestal a nevést na jeho půdorysech sofistikované války. Ani je nezatracovat jako krátkou epizodu, kdy se nám omylem scvrknul mozek. Bylo by skvělé věci nazývat zase pravými jmény. Připadá mi neuvěřitelné, že mi nikdo „před tím“ neřekl o proplakaných nocích nad nespícím miminkem. Nechápu, že se na hřištích tváříme, jako by tohle nikdy nebylo – nebo si o tom jen šeptem povídáme a na dotaz kolegyně z práce cítíme povinnost zářit štěstím. Nerozumím tomu, proč ve městech, která jsou plná příležitostí a možností (volnočasových i kariérních) jsou rodiny vlastně tak trochu samy, často hledající „díry v systému“, kterými by propluly do něčeho, čemu se říká „normální život“. Přitom ten jejich život vlastně úplně normální je. Být mámou a tátou je normální (stejně, jako být někým úplně jiným). Je to občas peklo. Často je to štěstí. Je to prostě život – který už se sice nepodobá „Sexu ve městě“. Zato v něm však určitě bude více lásky.

 

Co myslíte, jak by vypadal seriál „Children and the City“? Také by Carrie s kočárkem brázdila ulice New Yorku v botkách od Blahnika?

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now