Road trip za babičkou do Třeboně

August 13, 2018

 

Byla doba, říkejme jí třeba „dlouho před dětmi“, kdy jsme moudrost nacházeli v tichých meditacích, józe, četbě, hlubokých rozhovorech s přáteli, vedení si deníku nebo dobrodružných cestách. „Za mě“ frčela Indie a Nepál. Mnoho lidí mluvilo o tom, že se vydalo nebo vydá do tamějších klášterů za účelem velkého osvícení, životní proměny a nalezení sebe sama.

 

Spirituální cesta o deset let později. Slovíčko „ooohm“ vystřídalo tiché počítání do deseti. Nastupuji do vlaku ve svém rodném městě. Na sobě oblečení ze střední, které původně směřovalo do propadliště dějin, nicméně ušmudlaná realita mateřství věcem dodala opačný spád, na zádech krosnu velkou jako barák, půlku z ní tvoří pleny, druhou půlku ovocné kapsičky, které nikdo (kromě mě) nejí, a kukuřičné křupky, obojí určeno k rozpatlání po nejbližším kupéčku. V jedné ruce dvě děti, v druhé ruce jeden kočár, v třetí ruce rozkydlý banán a ve čtvrté tabulku na kreslení s motivem Frozen, kterou pokud bychom zapomněli na lavičce na nástupišti, nejspíš exploduje vlak. Jedu s dětmi na výlet. Sama. Jen já, děti, krosna, kočárek, ten rozkydlý banán a kreslící tabulka. Pokud jsem někdy uvažovala, že se vydám do himalájského kláštera hledat osvícení, měla jsem vědět, že mě ještě předtím čeká cesta do Třeboně. Nic se nevyrovná tomuto očistci.

 

Co mě to jenom napadlo? Road trip s dětmi Třebíč – Třeboň – Praha. Vlakem! Ani po tomto hlubokém prožitku stále nechápu, proč se cítím jako nějaká heroická anomálie. Vždyť jsem takových maminek potkala hned několik. Ano, cestování s dětmi je náročné, plné drobků, hromad vlhčených ubrousků, různých plenkových incidentů, nervových zhroucení a dalších drobných škobrtnutí, ale přesto nám to zjevně za tu námahu stojí. Za prvé proto, že by naši potomci měli poznat cestování vlakem krásnou českou krajinou – jakkoliv to zní v realitě Českých drah jako oxymóron. Za druhé proto, že náš rodinný tým to stmelí. Ačkoli chápu, že nad tím posledním bodem by cestující na trase Veselí nad Lužnicí – Praha mohli polemizovat. Ať už se ale po naší cestě dělo cokoliv, byli jsme v tom spolu a museli jsme spolupracovat. Třeba, když se můj přetažený synek rozhodl, že všem teenagerům v kupé udělí lekci antikoncepce ve formě vytrvalého řevu. Spolupráce spočívala v tom, že dcerka si kreslila, zatímco já jsem imitovala skákání na míči v uličce. Mezi vrcholné okamžiky tohoto duchovního cvičení pak zařazuji trénink v klidném přesměrovávání členů týmu na jinou činnost. Takhle jsem třeba v průběhu třech a půl hodin cesty tam přesměrovávala několik menších šarvátek, pokusů o prokousnutí různých částí mého těla, snědení sluchátek, vniknutí do cizí kabelky, krádeže občerstvení a předělání si kupé v opičí dráhu či zrcadlovou síň. Co vám budu povídat, reklama na mateřství jsem byla. Aneb s námi v kupé by chtěl jet každý.

 

V Třeboni je božsky. Nejenže jsou všude rybníky, parky a kola, ale toho času i babička v lázních, která si sem jezdí odpočinout už léta. Určitě byla moc ráda, když nás tak viděla vystoupit z vlaku. Během naší třídenní návštěvy jsme otestovali zdejší vyhlášený nově zrekonstruovaný hotel Aurora, který mohu všem doporučit zejména, pokud chcete mít neomezený přístup do akvaparku. Ve vedrech se to velmi osvědčilo, stejně jako přilehlý vlahý park okolo rybníka Svět, který ve stínu svých vysokých stromů skrývá moc pěkná hřiště a poznávací koutky pro děti. Od hotelu navíc odjíždí vždy v celou malý vláček, díky němuž poznáte město, aniž by u toho byla prolita jediná slza na téma „mě nejdou nožičky“. Moc se mi líbilo, že se tady dá jezdit všude na kole. A fakt se těším, až to příští rok pořádně prozkoumáme. Letos bylo vedro, takže jsme vyjeli až večer – a vzhledem k nadšenému přijímání helmy na hlavě mého patnáctiměsíčního syna jsme dojeli jen na třeboňské náměstí. Po cestě jsme však nakrmili kapry na hrázi rybníka Svět. Parádní zážitek! V životě jsem neviděla tolik ryb! K tomu nám hrál jazz z kotvícího retro parníku, který je retro určitě omylem, ale já moc doufám, že ho nikdy neopraví a příští rok se na něm svezeme taky. Na náměstí zněl zase jazz, moje děti se zmocnily parketu z kočičích hlav, synek zajedl večeři vajglem, prostě dlouhej kouř, pohoda... Kola jsme vraceli až po setmění. Zde musím vyzdvihnout rodinnou půjčovnu Saly, kterou najdete ve vilce hned naproti hotelu Aurora. Milý pán nám nechal kola i po zavíračce se slovy „až budete chtít přijet, prostě zavolejte“ – nehledě na lidové ceny. Samotný hotel je pro rodiny s dětmi fajn místo – už kvůli zmiňovanému akvaparku, rybníku a hřištím. Nicméně jestli nezvládáte větší koncentraci diváků Šlágr TV, zejména pak kumulovaných útržků jejich vzájemných rozhovorů, pak budete v chodbách hotelových budov nejspíš lehce trpět. Zvláště, pokud dostanete pokoj na patře s čekárnou k lékaři. Na druhou stranu – životní moudrost se dá čerpat i z míchání generací, takže proč ne.

 

V Třeboni jsme rozhodně nebyli naposledy. Roadtrip vlakem určitě také zase někdy podnikneme. Navzdory všudypřítomnému retru, které se někde možná už přehouplo v záměr, se v obou případech jedná o skvělý prázdninový zážitek s dětmi.

 

 

 

 

 

 

Please reload

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now